aneb Recyklujeme zvířátka.

Legenda o Kryse
Když Nefritový císař vybíral znamení zvířetníku, stanovil dvě základní kritéria. Každé zvíře, které se chce stát znamením, musí být něčím prospěšné člověku, nebo se musí v den audience dostavit jako první do Nebeského paláce.

Krysa nesmírně toužila po tom, aby byla vybrána, avšak dobře věděla, že není lidem ničím užitečná. Přemýšlela tedy, jak by lstí pronikla do paláce jako první. Dozvěděla se, že buvol byl pozván pro svou spolehlivost, a usoudila, že snad on by mohl do paláce dorazit před ostatními.. Onoho dne časně zrána mu proto skočila na hřbet.

Buvol skutečně doběhl k paláci jako první, brána však byla ještě zavřená, neboť bylo příliš časně. Plný očekávání netrpělivě přešlapoval venku. Ve chvíli, kdy se vata pomalu otevírala, krysa rychle seskočila z jeho hřbetu a proběhla do paláce.

Buvol se rozhněval, že byl podveden, vždyť se tolik namáhal, aby získal první místo. Stěžoval si proto u Nefritového císaře. Ten jeho stížnost vyslechl, ale jednou dané slovo již zrušit nemohl. A tak se vychytralá krysa stala prvním znamením zvířetníku.

Legenda o buvolu
Buvol byl jedním z prvních služebníků v Nebeském paláci a často působil jako posel mezi nebesy a zemí. Jednoho roku se země proměnila v pustinu a pastevci úpěli k Nefritovému císaři, aby dal vyrůst nové trávě pro jejich zvířata. Buvol císaři nabídl své služby a dostal příkaz, aby na zemi rozesel každé tři kroky hrst semínek trávy.

Vyrazil tedy radostně na cestu, a byl tak zaujat svým posláním, že nedával pozor a hlavou narazil do brány paláce. V bezvědomí klesl na zem a semena, která nesl, se rozsypala po celé zemi. Následujícího roku nebylo na zemi místa, jež by nepokrývala tráva, takže lidé nemohli pěstovat obilí. Císař se rozhněval a povolal si buvola k sobě. Ten nezapíral a vše pokorně přiznal. Císař mu za trest uložil spásat trávu a pomáhat rolníkům. Poté ho vyvlekli z paláce a svrhli dolů. S velikým žuchnutím spadl buvol na zem a při pádu si narazil zub, a proto mají buvolové až dodnes neobvykle vyhlížející přední zuby. Buvol se stal oddaným pomocníkem rolníků a svůj dluh splatil stonásobně. Když byla vybírána zvířata pro znamení, rolníci horlivě doporučovali Nefritovému císaři zvíře, které jim kdysi zničilo úrodu. A tak byl buvol po zásluze povýšen na jedno z dvanácti znamení zvířetníku.

Legenda o Tygru
V dřívějších dobách byl tygr obyčejné a neškodné zvíře. Obávanou šelmou se stal až svou houževnatostí a odhodláním. Umění lovit se naučil až od své učitelky – kočky. Nefritový císař jej poté ustanovil strážcem nebes.

Nedlouho poté začala zvířata napadat a požírat lidi. Ti prosili Císaře, aby jim pomohl a ten poslal tygra, aby ostatní zvířata zkrotil. S pomocí lva, koně a medvěda svedl tygr mnoho urputných zápasů a netrvalo dlouho, a ostatní zvířata se začala chovat tak, jak náleží. Krátce nato obrovská mořská želva začala zvedat vlny, takže moře zaplavovalo pole. Tygr se s ní utkal a v litém boji ji zabil. Za odměnu dal Císař tygrovi na jeho kůži tolik pruhů, kolik zvířat skolil a ustanovil jej králem všech zvířat.

Původně se jedním ze znamení měl stát lev. Protože však na zemi působil výtržnosti, byl svého postavení zbaven. Jeho nástupcem se stal tygr, jenž se tak stal jedním z nejpřednějších a nejvlivnějších znamení.

Legenda o Zajíci
Zajíc a buvol byli v dávných dobách dobrými sousedy, jednoho dne se však dostali do sporu. Zajíc se vychloubal, že je nejrychlejším běžcem ze všech zvířat a že se mu buvol nemůže nikdy vyrovnat, neboť má příliš těžké tělo. Buvol se urazil a umínil si, že zajíce porazí. Pilně tedy trénoval.

Když nastal čas volby znamení zvířetníku, každé zvíře chtělo dorazit do Paláce jako první. Buvol a zajíc se dohodli, že poběží spolu, ale zajíc svůj slib porušil. Vstal časně zrána a co nejrychleji vyrazil. Po chvíli zastavil, aby se rozhlédl po ostatních zvířatech. Ke svému potěšení žádné neviděl. Nabyl přesvědčení, že je první a na okamžik si v trávě zdříml.

Když se probudil, zjistil, že jej právě předhání tygr. Vyděsil se, a jak nejrychleji mohl, pádil k paláci. Ale buvol s tygrem byli rychlejší a krysa díky své prohnanosti získala první místo. Byl tedy až čtvrtý! I rozhněval se zajíc na buvola a přestěhoval svou domácnost do podzemní nory, kde jeho potomci přebývají dodnes.

Legenda o Drakovi
Drak byl nesmírně ctižádostivým zvířetem, i zatoužil se stát králem zvířat místo tygra. Rozpoutal se lítý boj, žádný ale nemohl získat převahu. Císař se rozhodl, že jejich při rozsoudí. Když se to drak dozvěděl, zmocnila se ho obava, že nepůsobí dostatečně impozantním zjevem. Neměl tehdy na hlavě roh, tím se v těch dobách pyšnil pouze kohout. Na radu kohoutovy přítelkyně stonožky si drak tuto ozdobu vypůjčil, ačkoliv kohout byl zpočátku proti, teprve až se za draka stonožka zaručila, ustoupil.

Když se obě zvířata dostavila před Nefritového Císaře, vyhlížela impozantně a budila hrůzu. Císař ustanovil draka vládcem vod a tygra králem souše. Drak se také zařadil mezi zvířata zvířetníku. Nevrátil však roh kohoutovi, ale ponechal si jej jako znak důstojnosti. Rozhněvaný kohout začal pronásledovat stonožku, která se před ním schovala v zemi. Proto si kohouti do dnešních dnů pochutnávají na stonožkách a jejich kokrhání je ve skutečnosti rozhořčeným proklínám draka za krádež.

Legenda o Hadovi
Had byl před dávnými časy dobrým přítelem žáby. Tehdy však měl čtyři nohy, zatímco žába neměla žádné a plazila se po břiše. Had byl velmi líný a spoléhal na to, že mu žába nachytá hmyz. Žába tak prospívala lidem a ti ji za to měli rádi, zatímco hadovi nedůvěřovali.

To hada velmi rozhněvalo, snažil se za trest lidi a jejich zvířata uštknout a mnoho z nich poranil a usmrtil. Císař si jej povolal na kobereček a zakázal mu tropit hlouposti, umíněný živočich jej ale neposlechl. A tak mu císař za trest odebral nohy a daroval je žábě.

Had se za své chování zastyděl a ze všech sil začal pomáhat lidem. Svému příbuznému, drakovi, pomohl ovládnout déšť a své vlastní tělo nabídl k přípravě léků. Císař jej za to odměnil místem ve zvířetníku.

Had byl potěšen, ale nepřestal nenávidět žábu za to, že ho připravila o nohy – hadi jsou dodnes úhlavními nepřáteli žab.

Legenda o koni
Kůň měl v dobách, kdy ještě sloužil Nefritovému císaři, nádherná křídla. Mohl se prohánět po obloze, plavat v oceánu i běhat po zemi. Byl arogantní a domýšlivý.

Jednoho dne dostal příkaz, aby doručil zprávu Dračímu králi Východního moře. Před branami paláce ho zastavila královská stráž a kůň se velmi rozhněval a v zuřivosti jednoho ze strážců kopnutím zabil. Když se o tom Nefritový císař dozvěděl, rozzuřen nařídil, aby koni uťali křídla a aby jej zasypali obrovskou horou.

Kůň trpěl pohřben pod horou dvě stě let. Jednoho dne tudy procházel předek všech lidí. Když kůň zaslechl jeho kroky, začal volat, že by si přál celý svůj život zasvětit lidstvu. Prvnímu člověku se koně zželelo a pomocí kouzla jej vysvobodil. Na důkaz vděčnosti se kůň dal do služby člověku, oral pole, nosil náklady a udatně bojoval v bitvách. Když pak byla vybírána zvířata pro znamení zvířetníku, lidé jej doporučili Císaři jako jedno z prvních zvířat. Císař jejich přání vyhověl.

Legenda o ovci
Jednoho podzimu na úsvitu lidských dějin sestoupila nebeská ovce na zem. Povšimla si, že lidé vyhlížejí smutně a churavě. Věděla, že bohové obývající nebesa mají rozsáhlá obilná pole, na zemi však oblilí nikdo nepěstoval, neboť to bylo zakázáno Císařem.

Ovce to považovala za nespravedlnost, i rozhodla se obilí pro lidi ukrást. Vrátila se na nebesa, tajně se vplížila do pole a natrhala tam obilné klasy. Když se pak vrátila na zem, dala lidem obilná zrna a vysvětlila jim, jak je zasít. První setba vydala bohatou žeň, lidé byli jako u vytržení a děkovali ovci.
Zvěst o tom se donesla Císaři. Ten unesen hněvem nařídil, aby ovce, když tolik touží nasytit lidi, byla poražena a poskytla lidem za pokrm své vlastní tělo. Rozkaz byl vykonán, avšak následujícího roku se na stejném místě, kde byla nebeská ovce zabita, objevila nová ovce, zakladatelka ovčího rodu. Když se lidé doslechli, že se Nefritový císař chystá vybrat dvanáct zvířat znamení zvířetníku, doporoučili mu ovci. Císař byl pohnut přáním lidí, ovci odpustil a ustanovil ji jedním ze znamení.

Legenda o opici
Opice a tygr kdysi žili v těsném sousedství a bývali blízkými přáteli. Mezi ostatními zvířaty však tygr svou krutostí budil takovou hrůzu, že se k němu nikdo neodvážil ani přiblížit. Tygr proto tím více přilnul ke své přítelkyni opici.

Jednoho dne se tygr chytil do lovecké sítě. Jeho volání o pomoc uslyšela opice, která rychle vyšplhala do koruny stromu, rozvázala síť a osvobodila ho. Od té chvíle byl tygr opici zavázán hlubokou vděčností. Znepokojovalo jej však pomyšlneí, že by opice mohla vyzradit, co se přihodilo, a že by se ho pak ostatní zvířata přestala bát. Aby uchoval své tajemství, pomýšlel na to, že opici zabije. Uvědomil si však, že by pak zůstal zcela opuštěný, a tak si umínil, že jí svůj dluh splatí.

Když se vybírala znamení, tygr měl ty nejlepší vyhlídky stát se jedním ze znamení. Šance opice naopak byly mizivé, a proto se tygr rozhodl, že se za ni přimluví. Přede všemi zvířaty vychvaloval její inteligenci a schopnosti, a tím ji zajistil místo ve zvířetníku. A tak tygr splatil svůj dávný dluh.

Legenda o kohoutovi
Kohout byl původně svárlivým a agresivním tvorem. V době volby dvanácti znamení se nepředpokládalo, že by mohl být vybrán jako jedno ze znamení. Rozrušený kohout se obrátil na svého přítele koně a vyptával se jej, proč právě on byl vybrán. Kůň odpověděl, že to bylo docela prosté: “Pomáhám lidem obdělávat pole, nosím náklady a bojuji v době válek.” Kohout zatoužil stát se také znamením zvířetníku.

“Začni tedy pomáhat lidem,” poradil mu kůň, “všechna ostatní zvířata jim také pomáhají. Máš nádherný hlas, proč jej nevyužiješ?”

Kohout se nad slovy svého přítele zamyslel a vzal si je k srdci. Začal svým ranním kokrháním budit lidi, aby se mohli včas pustit do práce. Lidé mu byli vděčni, a proto požádali Císaře, aby se i kohout mohl účastnit soutěže. Přestože ptákům původně nebylo dovoleno soutěžit, Císař udělil kohoutovi vyjímku a na znamení, že jej přijímá mezi uchazeče, mu vložil na hlavu květinu. Při velkém závodu běžel kohout po boku psovi, těsně před cílem však vzlétl, aby ho předhonil. A tak kohout získal desáté místo. Od těch dob psi kohouty nenávidí a pronásledují je, kde můžou.

Legenda o psu
V době, kdy se vybíralo dvanáct zvířat zvířetníku, vedli spolu pes a kočka velkou při. Každý z nich se snažil dokázat, že je lidem mnohem užitečnější než ten druhý. Kočka vyčítala psovi, že příliš mnoho jí a že kromě hlídání domu není člověku ničím užitečný. Pes zase namítal, že kočka jí jen ta nejlepší jídla a je lidem prospěšná pouze tím, že chytá myši. Jejich spor se tak vyostřil, že se obrátili na Nefritového císaře, aby je rozsoudil.

Císař je oba vyslechl a pak se zeptal psa, kolik toho za den sní. Pes popravdě odpověděl, že dostává jednu misku z každého denního jídla. Kočka však císaři zalhala a tvrdila, že z každého jídla dostává pouze malou misku. Oklamán její lží přiřkl přednostní právo na účast v soutěži kočce, nicméně dovolil, aby se účastnil i pes.

Toho dne, kdy se konala soutěž, vstal pes časně zrána a získal dobré místo. Kočka, která se bála psovy odvety za svou lež, zůstala pozadu. A tak se stalo, že do paláce doběhla až po praseti. Byla přesvědčena, že se umístila, protože však první místo získala lstí krysa, nebyla kočka nakonec přijata.

Proto kočky honí proradné krysy a psi honí zas proradné kočky.

Legenda o praseti
Prase se stalo znamením zvířetníku neobyčejným způsobem. V dávných dobách žil jistý vysoký úředník, který neměl žádné syny. Zoufale si přál, aby jeho rod nevymřel, a proto přinášel božstvům nesčetné obětiny a modlitby. V šedesáti letech se mu narodil přece jen syn. Na oslavu uspořádal hostinu, na kterou pozval také věštce, a ti jeho synovi svorně předpovídali skvělou budoucnost.
Rodiče však svého syna rozmazlovali, a tak z chlapce vyrostl sobec, který po smrti otce rozprodal veškeré rodinné jmění, aby mohl vést rozmařilý život. Nakonec rozházel všechny peníze, jeho přátelé ho opustili a on zanedlouho v bídě zemřel.

Když přišel do pekla, stěžoval si Císaři, že mu byl neprávem upřen skvělý osud, jenž mu byl předpovězen. Císař se s jeho případem seznámil a usoudil, že svůj osud promarnil vlastní vinou, a potrestal jej tím, že rozhodl, aby se zhýralec znovu narodil jako “prase, které se živí pomyjemi”. Nebeský strážce, jenž měl tou dobou službu, však pochopil příkaz Císaře jako “prase, které se stane znamením”, neboť v čínštine znějí obě věty podobně. Následkem toho se onen muž nejen reinkarnoval jako prase, ale zároveň se stal i jedním ze znamení zvířetníku.
Čínská astrologie (Kwok, Man-ho:Čínská astrologie, Praha 1999)