Historie a fonologie jazyka

Na úvod bych se chtěla zmínit o problémech s přesným identifikováním zdrojů, z nichž jsem tenhle přehled sestavila.

Protože to už je nějaký pátek, co jsem se rozhodla si najít informace o historii, gramatice a fonologii quenijštiny, a nikdy jsem nepředpokládala, že bych to někdy dala na internet, neznám zdroje, z nichž jsem čerpala s výjimkou učebnice Kwenijština pro začátečníky od Laisi Finwen (http://www.fantasyplanet.cz/eporedax/qart.asp?ID=98), jejíž koncepce mi bohužel nevyhovovala a proto jsem si z různých materiálů sestavila vlastní přehled (učebnice by bylo příliš silné slovo).

Quenya nebo-li v českém překladu quenijština je Starý jazyk elfů, elfí latina. Někdy je též označován jako Vznešená elfština případně jako Vznešená řeč Noldor, neboť právě ti ji přivezli do Středozemě. Narazit můžete i na méně běžná jména jako Valinorština, Avallonština, Erresëjština, parmalambë (knižní jazyk), tarquesta (vznešená řeč), Nimriŷe ( adûnajsky), Goldórin nebo Goldolambë (telerijsky), Cweneglin nebo Cwedhrin (trpasličí řečí).

Vnitřní historie

Quenya má svůj původ ve společném prajazyku všech Eldar, praeldarštině. V době, kdy Eldar přijali pozvání Valar ze Středozemě do Valinoru, se již praeldarština rozrůznila na jazyk Teleri – telerijštinu blízkou quenijštině, a na Quenijštinu, jazyk Vanyar a Noldor.

Jazyk té části Teleri, kteří nakonec zůstali ve Středozemi a stali se z nich Šedí elfové z Beleriandu neboli Sindar, se během odloučení vyvinul v sindarštinu. O té si povíme jindy a jinde.

Quenijštinu zpět do Středozemě přinesli na počátku prvního věku Středozemě Noldor, kteří odešli z Valinoru do vyhnanství, aby na Morgothovi vybojovali zpět tři Fëanorovy Silmarily. Král beleriandských Sindar Thingol však poté, co se dozvěděl o zabíjení rodných ve Valinoru, přikázal, že již nikdy dokud potrvá jeho moc nechce slyšet ve své říši jazyk těch, kteří pobili jeho příbuzné v Alqualondë. Noldor totiž napadli Teleri, aby si mohli vzít jejich lodě a odplout do Středozemě. Každý ze Sindar, který by tímto jazykem mluvil nebo na něj odpovídal, měl být považován za zrádce. Noldor proto převzali pro běžnou komunikaci sindarštinu a quenijsky mluvili jen noldorští páni mezi sebou. Quenya se stala jazykem písemných záznamů, básní a ceremonií. Díky tomu řeč stále žila.

Od Noldor se quenijštině i sindarštině naučili též lidé ze Tří domů Edain, kteří po Morgothově porážce na konci Prvního věku dostali od Valar darem ostrovní říši Númenor. I zde se Quenya stala ceremoniálním jazykem, a ačkoliv se jí běžně nehovořilo, používala se často pro jména.

Toto postavení quenijštiny se nezměnilo ani ve Třetím věku, kdy se její znalost udržovala jednak v místech noldorského osídlení (Šedé přístavy, Roklinka, Lothlórien) a jednak mezi potomky Númenorejců Dúnadany.

Vnější historie

První verzi fiktivního jazyka, který se později začal nazývat “Quenya”, Tolkien vytvořil zřejmě v roce 1915, pod vlivem okouzlení finštinou. Tento jazyk se nazýval “Qenya” (ačkoliv výslovnost byla tatáž), a byl spojen s první verzí jeho mytologie, která se později měla stát Silmarillionem. Od té doby až do své smrti v r. 1973 Tolkien na jazyku nikdy nepřestal pracovat. Během této doby doznal jazyk podstatných změn nejen co do slovní zásoby a gramatiky, ale částečně i co do fonologie a velmi výrazně se změnila jeho vnitřní historie a z ní vyplývající vztahy k ostatním jazykům Středozemě. O tomto vývoji svědčí obrovské množství doposud ve značné části nepublikované Tolkienovy písemné pozůstalosti, týkající se jeho fiktivních jazyků. Jako “Quenya” se dnes označuje verze jazyka, která se objevuje v Pánu prstenů, případně mladší.

Problémem je, že Tolkien nikdy nevytvořil definitivní verzi quenijštiny. Tolikienovy texty časově si velmi blízké vykazují rozdíly v uplatňovaných gramatických pravidlech, neboť Tolkien často psal texty ve svém fiktivním jazyce čistě za účelem “experimentu”, vyzkoušení nějakého bezprostředního nápadu ohledně nějakého gramatického jevu nebo etymologie nějakého slova apod.

V současné době probíhá proces analýzy a postupného publikování Tolkienovy lingvistické pozůstalosti týmem editorů ustanovených Tolkienovým synem Christopherem, a souběžné pokusy na základě publikovaných textů a takto postupného doplňovaného materiálu vytvořit jakýsi víceméně umělý standard lexika a gramatiky quenijštiny. Tento standard je založený na formě jazyka, v níž se jazyk objevuje v Pánovi prstenů, přičemž velká část slovní zásoby se čerpá z Tolkienova díla “Etymologies”, které zachycuje poněkud ranější verzi jazyka. Cílem je umožnit praktické použití jazyka. Podle mínění některých významných tolkienovských lingvistů by se však takto vzniklý útvar neměl označovat jako Quenya, nýbrž jako Neo-Quenya.

Následující popis quenijštiny je proto nutně neadekvátní. Popis se v zásadě opírá o podobu jazyka v Pánu Prstenů, je však třeba mít na mysli, že jde o velmi zjednodušující přehled, který ignoruje často velmi spletitou problematiku spojenou takřka s každým gramatickým jevem quenijštiny a zejména fakt neustálého vývoje jazyka v Tolkienových představách. Takřka ke každému uvedenému tvrzení lze nalézt nějakou výjimku.

Základní fonologie

Na rozdíl od sindarštiny má quenijština poměrně striktní výslovnost. Je přesně dáno kde se jaká hlásky a jejich skupiny mohou vyskytovat. Fonologie jazyka je blízká finštině, italštině a latině. Většina hlásek se čte jako v češtině, navíc se během svého vývoje quenijština velmi vhodně zbavila mnohých pro českého čtenáře nepohodlných hlásek, takže by nám výslovnost neměla činit větší potíže.

Quenijština má pět krátkých samohlásek: a, e, i, o, u a pět dlouhých samohlásek: á, é, í, ó, ú.

a je zdaleka nejčastější samohláskou.

é a ó jsou ve výslovnosti zavřenější než jejich krátké protějšky. Tolkien uvádí, že ve výslovnosti mluvčích, jejichž rodným jazykem byla Obecná řeč, měly tyto dlouhé samohlásky sklon k diphtongizaci na ei a ou. Tato výslovnost byla ovšem považována za chybnou.

Vlastnosti samohlásek se odlišují od anglických, proto Tolkien některé zvýrazňoval pomocí tzv. diaeresis – dvojtečky nad písmenem.

Manwë – koncovka ´e´ není tichá, vyslovuje se

Eärendil – ´e´ a ´a´ se vyslovují odděleně

Nás diaeresis trápit nemusí, čteme prostě tak, jak jsme zvyklí z češtiny.

Dvojhláskami jsou ai, au, oi, ui, eu, iu. Ostatní kombinace samohlásek jsou, pokud se vyskytují, dvojslabičné. Všechny dvojhlásky byly v původní quenijštině klesavé – přízvuk je na první složce.

Ve Třetím věku se iu začalo vyslovovat stoupavě, jako ju.

Sedmá dvojhláska ´ei´ se vyskytuje v jednom dvou slovech a její status je nejistý, většinou nebývá považována za dvojhlásku a bere se jako dvojslabičná

Souhlásky jsou vesměs stejné jako v angličtině s výjimkou sykavek ž, š, č, dž místo nich má quenijština zvuk podobný německému ich-laut, psaný Tolkienem jako hy, který pravděpodbně odpovídá českému ch. Je možné, že se hy vyslovovalo podobně jako v anglickém human, huge

hyarmen = jih

Quenijština postrádá th (ať již neznělé jako ve slově thing nebo znělé jako the), neznělé th se objevovalo v rané době, ale bylo sloučeno se s krátce před vzpourou Noldor a odchodu do exilu, avšak v psané formě v tengwar zachovávají různá písmena, ve standardním přepisu do latinky se většinou píše s

Znělé souhlásky b, d, g se vyskytují pouze ve spřežkách mb, nd, nl, rd, ng; některé druhy quenijštiny mají také lb místo lv

Na začátku slova nesmí stát spřežka s výjimkou qu (cw), ty, ny, nw, pokud počítáme polo-samohlásky ´y´ a ´w ´ za souhlásky.

Spřežky končící právě na tyto polosamohlásky se mohou chovat jinak od tzv. pravých spřežek – mohou na rozdíl od nich stát na začátku slova a může je předcházet dlouhá samohláska či dvojhláska, avšak ani tyto spřežky nesmí stát na konci slova.

Až na jedinou výjimku (koncovku nt 5.pádu v duálním čísle) nesmí stát na konci slova spřežka, slova uzavírají samohlásky nebo jedna ze samostatných souhlásek: t, s, n, l, r

Uprostřed dvou samohlásek se objevuje omezené množství souhláskových spřežek (Tolkienem popsány jako “časté” a “favorizované” jsou napsány kurzívou): cc, ht, hty, lc, ld, ll, lm, lp, lqu, lt, lv, lw, ly, mb, mm, mn, mp, my, nc, nd, ng, ngw, nn, nqu, nt, nty, nw, ny, ps, pt, qu (pro cw) , rc, rd, rm, rn, rqu, rr, rt, rty, rs, rw, ry, sc, squ, ss, st, sty, sw, ts, tt, tw, ty, x (pro ks). Několik další kombinací se může objevovat ve složeninách.

– y je vždy vyslovováno jako j

– c je vždy vyslovováno jako k

– f se na konci slova čte jako v jinde jako f

– i se na začátku slova čte jako j jinde jako i

– w se čte jako anglické w např. ve slově window; nicméně postupně se přecházelo od ´w´ k ´v´, takže tam kde existují obě varianty je možné dát přednost té s ´v´

– v quenijštině je jediný zvuk pro i a nezměkčuje předchozí hlásku

– ht se čte jako cht, ale po e, i spíš jako hjt

– nj se čte jako ň přinejmenším na počátku slova; výslovnost nj vzniklého přidáním koncovky -ja je nejistá

– ng se čte jako nosové n, tento zvuk známe dobře ze slova banka, postupně se ale změnilo v obyčejné ´n´, ale rozdíl se zachovával v tengwar0

Ngoldor => Noldor

– výjimku tvoří rozlišení významu ngande = harfa; nande = údolí

– hr se čte jako neznělé r; quenijština se tak stává třetím existujícím jazykem, který má ř

– tj se vyslovuje jako názvuk na č, mluvčí Obecné řeči nesprávně vyslovovali jako č

– hj se vyslovuje jako neznělé j, mluvčí Obecné řeči nesprávně vyslovovali jako š

– hw se vyslovuje jako neznělé w; něco mezi ´u´ a ´f´ nebo jako v severoanglické výslovnosti when, which

– nw, ngw – n se zde vyslovovalo jako něco mezi ´u´ a ´n´

– dvojité souhlásky se čtou dlouze

– postupem vývoje vymizelo měkké l; hl se tedy čte jako normální l; existuje teorie, že měkké ´l´ vymizelo pouze z výslovnosti, ale nikoli z písma tengwar, nicméně některé materiály doporučují všude číst a psát ´l´

Přízvuk

– v dvouslabičných slovech vždy na první slabice

– delší slova obsahující dlouhou samohlásku, jednou souhláskou mají přízvuk na předposlední slabice.

Pokud má slovopouze krátkou samohlásku před jednou či žádnou souhláskou je přízvuk na tře- pí slabice od konce.

– pokud by měl (dík skloňování či skládání slov) padnout přízvuk na samohlásku ve třetí slabice od konce, následovanou bezprostředně další samohláskou, obvykle se samohláska ve druhé slabice prodlouží a přízvuk padne na ni

Eldalie + va => Eldaliéva (nikoliv Eldalieva)

Valinóre + va => Valinóreva

– stane-li se slabika s dlouhou samohláskou třetí od konce slova, avšak bez přízvuku, zkracuje se

Endóre + nna => Endorenna

quenijština většinou netoleruje více jak tři krátké slabiky za sebou – dojde-li k takové situaci, přízvučná slabika se prodlouží

vanima + lion => vanimálion

Přidávání a zkracování

z fonetických důvodů je často potřeba nějakou hlásku přidat či ubrat.

– častým používáním první osoby jednotného čísla se koncovka -nyë zkracuje na -n

tulinyë => tulin

– určitý člen pro slova začínající na samohlásku in se v případě, že předcházející slovo končí na samohlásku zkracuje na ´n

utúlie ´n aurë den se vrátil

– zkráceny mohou být i některé pádové koncovky – např. když následující slovo začíná na samohlásku jako ve slavném: elen síla lúmenn´ omentielvo, kde původně bylo lúmenna, zkrácení je naznačeno apostrofem

– zkracování se často používá u jmen a to z ryze praktických důvod

Calawendë => Calwen => Cala

 

D.J.