Větná skladba
Quenya rozličné syntaktické funkce vyznačuje většinou pomocí přípon, které je často možné řadit „za sebe“ podobně jako v ugrofinských jazycích; některé gramatické funkce se však vyznačují ohýbáním pomocí přípon, nebo častěji změn ve kmeni slova. Typickým znakem quenijštiny, který byl vypozorován, je zásada non-redundance, která stanoví že určitá syntaktická funkce je vyznačena pouze jednou: to např. znamená, že z dvojice substantiva určeného adjektivem přibírá pádovou příponu vždy pouze jedno z nich – nedochází tedy ke shodě v pádu (ačkoliv ke shodě v čísle ano).
Dalším charakteristickým rysem quenijštiny jsou zájmenné přípony, které slouží především místo osobních přípon k časování sloves, v jiné formě potom jako koncovky jmen místo přivlastňovacích zájmen. Zájmenné přípony mohou též vyznačovat předmět slovesa, a podle některých textů je lze kombinovat i s předložkami např. utúvie „najít“ (perf.)+ enye “já” + “s” to -> utúvienyes „našel jsem to“ óre “srdce” + enya „moje“ -> órenya „moje srdce“
Quenya má vůbec poměrně bohatý (a díky Tolkienovým častým změnám velmi nepřehledný) systém zájmen, rozlišující například u osobních zájmen druhé osoby formu důvěrnou a formální, či u první osoby množného čísla zájmeno „inkluzivní“ (“my včetně tebe”) a „exkluzivní“ (“my, ale ne ty”).
V oblasti syntaxe si lze povšimnout, že bohatství jmenných tvarů, především existence skloňovatelného gerundia, umožňuje tvorbu různých jmenných a infinitivních vazeb, nahrazujících vedlejší věty. Lze říci, že syntaxe quenijštiny má charakter podobný klasickým jazykům – latině a snad ještě více klasické řečtině.
Syntax
O větné skladbě toho moc nevíme, lze však předpokládat, že se od anglické či české příliš neliší.
carnë parma – red book – červená kniha
věta oznamovací: podmět – přívlastek – předmět
Nissë cenda parma. – A woman reads book. – Žena čte knihu.
Obsahuje-li otázka tázací zájmeno, stavíme ho jako v češtině na začátek
Ma quentekyë? Co jsi říkal?
tázací věta: přívlastek – podmět – předmět
Quentelyë furu? Říkal jsi lež?
Jsou zde rovněž náznaky, že některé předložky se dávají až za jméno
andúnë pella = za západem
Negace
– předpona ú- vyjadřuje přesný opak
vanima = krásný; úvanima = ošklivý
– předpona ala- mění sloveso na příčestí trpné bez přidání koncovky
hasta = zkazit; alahasta = zkažený
– předpona příd.jm. ava- nese význam něčeho zakázaného nebo nebezpečného
avaquétima = to, co se nemá vyslovovat
naproti tomu úquétima = nevyslovitelné ve smyslu nelze vyslovit
– předpona il- znamená spíše změnu, zvrat
firin = mrtvý; ilfirin = nesmrtelný
– negace slovesa se provádí pomocí slova lá
ëa = je; lá ëa = není
– pro sloveso v záporu je možné použít sloveso um = nebýt (min.čas úmë)
Umilyë mate lauti. On nejí zeleninu.
– sloveso v rozkazovacím způsobu se neguje pomocí ava
auta = odejít; ava auta = neodcházej
mel = milovat; lá melilyë = nemiluješ; umilyë mela = nemiluješ; ava mela = nemiluj
Tengwar – elfské písmo
Existovaly dvě původem nezávislé abecedy – tengwar neboli tiˆw „písmena“ a certar neboli cirth „runy“.
Tengwar byly určené pro psaní štětcem nebo perem, kdežto certar se užívaly pro ryté a tesané nápisy. My se zde budeme zabývat pouze písmem tengwar a to konkrétně Fëanorovými tengwar, které přinesli Noldor do Středozemě, a jenž byla ve Třetím věku velmi rozšířená.
Budeme se zabývat pouze zápisem Sindarštiny, neboť Sindarština byla ve Třetím věku jazykem, kterém se běžně mluvilo a psalo. Zápis Quenijštiny je ovšem obdobný.
Písmo tengwar existuje i jako font do Wordu. Stáhnout si ho můžete v sekci Donwload. Nicméně je znát, že toto písmo bylo určeno spíš pro pero a inkoust. A ve mně osobně vzbuzuje asociace s japonskými znaky, protože když píšete tengwar inkoustem, je to jako byste ta písmena malovali.
Elfské písmo bylo fonetické. To znamená, že se slova zapisovala tak, jak se vyslovovala, takže přepis do latinky je poněkud neurčitý. Z tohoto důvodu je stejně správné psát Quenijština jako Kwenijština, Celeborn i Keleborn.
Tolkien původně upřednostňoval zápis fonetický, ale před vydáním Pána Prstenů se rozhodl pro přepis bližší anglofonní části světa.
Tengwar není abecedou v našem slova smyslu, totiž náhodná sada písmen, z nichž každé má svou nezávislou hodnotu a jež se odříkává v tradičním pořadí, které se nijak nevztahuje k jejich tvaru či funkci. Naše abeceda by elfům moc srozumitelná nebyla a nejspíš by jim přišla absurdní.
Tengwar je soustava znaků podobného vzhledu, které se podle potřeby uzpůsobovaly tak, aby představovaly hlásky jazyka. Obsahuje 24 základních písmen (každé má svůj název)) seřazených do čtyř témar (sad), z nichž každá má šest tyeller (stupňů).
Základní písmeno se skládá z telco (stonku) a lúva (obloučku). Dále existoval určitý počet přídavných písmen a tehtar (znaků).
I.sada se obecně používala pro hlásky zubní neboli t-kové (tincotéma), II.sada se používala pro hlásky retné p-ové (parmatéma), III. a IV.sada se různila podle požadavku jazyka.
Znaky pro tehtar se píší v Sindarštině nad následující tengwar, zatímco v Quenijštině se píší nad předchozí tengwar. Zápis se pak čte zleva do prava, zdola nahorů a zhora dolů.
Pokud nelze tehtu napsat nad tengwu, umístí se na nosič, jehož podobu můžete vidět v tab.2 – tehtar a dvojhlásky. Krátká samohláska se umístí na krátký nosiš, dlouhá na dlouhý.
V Beleriandském stylu plného zápisu se samohlásky vypisují samostatnými tengwar. Dlouhé samohlásky se označují andaithem, který má význam české čárky nad samohláskou.
– písmena arda a alda se v sindarštině vyskytují pouze na začátku slov
– silme a silme nuquerna předastavují jedno písmeno; záleží na tom, zda je nad ním umístěna tehta či nikoli; v gonodrském stylu se používá pouze silme; v beleriandském stylu je silme jedinou možností zápisu hlásky ´s´ a silme nuquerna představuje hlásku ´y´
– hwesta sindarinwa je znak vyvinutý pouze pro sindarské hw; které se v Quenijštině zapisuje hwestou
– úre se v Sindarštině používá pro dvojhlásku au nebo koncové – aw; v beleriandském stylu představuje úre hlásku ´u´
– yanta se používá především pro hlásku e ať už ve stylu plného zápisu nebo dvojhláskách; v sindarštině se používalo pro zápis počátečního i-, po kterém následuje samohláska; v beleriandském stylu se pro zápis tohoto počáteční i- používá dlouhý nosič
– wilya není v sindarském textu doložená, ´v´ se zapisovalo valou; wilya se mohlo možná používat na konci slova
– óre je polosamohláska, vyjadřuje velice slabou hlásku, která se vyskytuje jen na konci slova, všude jinde se používalo rómen; v beleraindském style je r=omen jedinou možností pro zípis hlásky ´r´
– při nosové mutaci se ´p´ mění na ph, čte se jako f a zapisuje se pomocí formen
– f uprostřed slova se zapisuje pomocí formen, na konci slova se čte jako ´v´ a zapisuje se ampou
– anca nahrazuje spojení gh, které v průběhu vývoje vymizelo a zachovalo se jen jako apostrof
– noldo se v latince často nesprávně píše jako ng
Přídavné tehtar se používají především ke zkrácení, není chybou plné vypisování, nicméně by se měla dodržovat jednotnost – buď vypisovat nebo ne<
– twist nahrazuje ´w´, doloženo ve spojeních gw, dw, zapisuje se nad předcházející tengwar, hojně používán v plném zápisu pro ´w´ nebo ´u´
– tilde nahrazuje většinou souhlásky ze stejné sady, je obvyklý ve spojeních nd, nt, mb, nn (u tehta stylu) apod.; nejvíce tedy nahrazuje nosovky ´n´ a ´m´
– mh alternativní písmeno je mezistupeň ve vývoji Sindarštiny, kdy se z ´m´ při mutaci stalo ´v´
Čtyři způsoby zápisu Sindarštiny
základní Tengwar styl
– samohlásky i dvojhlásky se píší pomocí tehtar
Tehtar styl (ómatehtar)
– samohlásky zapisují znaky tehtar, ale pro dvojhlásky se používají speciální tehtar pro dvojhlásky uvedené v tab.2 – tehtar a dvojhlásky
– často se nepoužívá quessetéma a ´w´ se nahrazuje twistem. Z fonologického hlediska není však důvod k vynechávání quessetémy. Tehtar mají sloužit pouze ke zkrácení. Quessetéma je pravděpodobně výsledkem asimilování twistu.
Beleriandský styl plného zápisu
– samohlásky se píší samostatnými tengwar
– nepoužívá se quessetéma, i když její užívání by nebylo chybou
– nepoužívá písmeno áze nuquerna
Gondorský styl
(fonty elfského písma)
D.J.