Historie a fonologie jazyka
Sindarština byl jazyk, kterým hovořily elfové ve Středozemi. Říkalo se mu rovněž šedá elfština, beleriandština, vznešený jazyk, v Pánu prstenů často jednoduše nazývána “elfština”. V Tolkienových poznámkách, které se váží na dobu před Pánem prstenů, se o ní nesprávně hovoří také jako o “noldorštině”.
Hlavním zdrojem byl pro mne článek Sindarština – Vznešený jazyk; Autor: Helge K. Fauskanger v překladu Calwen doplněný o další rozličné zdroje z internetu, které si bohužel již přesně nepamatuji.
Vnitřní historie
Sindarština byla původně příbuzná s quenijštinou. Šlo o mateřštinu Šedých elfů neboli Sindar, což byla ta část elfího pokolení, která neodešla přes moře a zůstala v Beleriandu, kde jim vládl Thingol Šedopášť. Během let, kdy Sindar žili ve Středozemi se jejich jazyk značně vzdálil původní quenijštině. Tolkien sám to přisuzoval skutečnosti, že Sindar žili v nestálých zemích smrtelníků, což vedlo k dramatickým změnám „hudby“ jazyka, ale byl to stále krásný jazyk, který se přizpůsobil lesům, kopcům a břehům, kde se rozvíjel.
V prvních dobách měla sindarština nejrůznější dialekty: archaický jazyk Doriathu, západní dialekt Falathrim, “pobřežních elfů”, a severský dialekt Mithrim. Není s jistotou známo, který z těchto dialektů dal základ sindarštině, kterou se mluvilo v pozdějších dobách, ale nejpravděpodobněji to byl jazyk Falathrim; Doriath byl zničen a to málo, co víme o severské sindarštině, jen vypovídá, že se od sindarštiny Frodovy doby značně liší.
Tolkien tvrdil, že po Východu Slunce prošel jazyk rychlou proměnou. Jazyk se během prvotních tří tisíciletí, v porovnání s následujícími sedmi tisíciletími − do dnů Froda − změnil skutečně velmi rychle.
Když se Noldor po téměř třech a půl tisíciletích vrátili do Středozemě, byla sindarština zcela vyvinutá. V důsledku toho si Noldor a Sindar nerozuměli. Nicméně Noldor se sindarštině poměrně rychle naučili, protože “se jim zdálo absurdní a nevhodné nazývat živé osoby, které mluvily sindarsky v každodenním životě, jmény, které měly zcela odlišný jazykový styl” (The Peoples of Middle-earth: 341) a dokonce začali převádět svá quenijská jména do jazyka Šedých elfů. Někdy měnili svá jména s velkou péčí, např. jméno Altariel bylo přeloženo zpátky do (hypotetického) tvaru v obecné eldarštině: Ñalatârigellê; ve skutečnosti toto jméno v obecné eldarštině neexistovalo, ale Noldor jej “sestavili”, a potom tento tvar přeložili do sindarštiny: Ñalatârigellê > Galadriel. Jména ale nebyla převáděna vždy s takovou péčí. Známé jméno Fëanor je v podstatě kompromisem mezi čistým quenijským Fëanáro a sindarským “správným” tvarem Faenor (“správným” ve smyslu, jak by prvotní Phayanâro znělo v sindarštině, kdyby se toto jméno skutečně v pradávných dobách v obecné eldarštině objevilo). Některá jména jako Turukáno nebo Aikanáro byla jednoduše posindarštěna mluvou, takže výsledné tvary Turgon a Aegnor postrádaly v šedé elfštině v podstatě smysl (Peoples of Middle-earth:345). Mnoho jmen bylo přeloženo dávno před tím, než Noldor sindarštině zcela rozuměli – proto byla jména “mnohdy nepřesná: ne vždy se přesně shodovaly ve významu; stejně jako přeložené výrazy v sindarštině ne vždy odpovídaly kwenijským výrazům.” (Peoples of Middle-earth:342).
Noldor si sindarštinu brzy plně osvojili. Dvacet let po příchodu Noldor do Středozemě “se vesměs mluvilo jazykem Šedých elfů a to včetně Noldor, protože se rychle naučili mluvě Beleriandu, na rozdíl od Sindar, kteří se jazyku Valinoru učili velice pomalu” (Silmarillion, kap. 13). Mluvenou quenijštinu nakonec ve své říši zakázal Thingol, když se dozvěděl, že Noldor pobili ve Valinoru jeho příbuzné, aby ukořistili jejich lodě a dostali se do Středozemě.
“Již nikdy nechci slyšet jazyk těch, kteří zabili mé příbuzné v Alqualondë! Nesmí se jím mluvit ani v celém mém království.” Od té doby “mluvili vyhnanci už jen sindarsky” (Silmarillion, kap. 15).
Zdá se, že Thingol pouze urychlil celý proces; jak již bylo řečeno, mnoho Noldor již sindarsky mluvilo.
Později přišli do Beleriandu smrtelní lidé. V Dodatku F LotRa (a Nedokončené příběhy:216) stojí, že “ze všech ras lidí mluvili elfsky pouze Dúnedaini, protože jejich praotci se učili sindarsky a tento jazyk předávali svým dětem jako tradici, lehce jej měníce v průběhu let”. Sindarštinu ustálili pravděpodobně Dúnedaini, přinejmenším jak jí používali mezi sebou.
Ať už standardní lidská sindarština vypadala v pozdějších dobách jakkoliv, v Prvním věku “se většina z Edain naučila jazyku Šedých elfů, jednak jej používaje jako běžnou řeč mezi sebou a také proto, že byli dychtivý naučit se učení elfů” (Silmarillion, kap. 17). Časem znali a mluvili sindarštinou někteří lidé stejně dobře jako elfové.
Elfové sami dál používali sindarštinu v průběhu Prvního věku. Mohlo by se zdát, že v noldorských koloniích jako byl Gondolin oživili Noldor mluvenou quenijštinu, ale v tomto případě zdání klame: “Pro mnoho gondolinského lidu se quenijština stala jazykem knih a Noldor používali sindarštinu běžně stejně jako ostatní” (Nedokončené příběhy:55). Dokonce i quenijské jméno města Ondolindë se vždy objevuje ve své sindarské podobě Gondolin (i když to není moc zdařilý překlad ani “správný” sindarský název; z původního Gondolindë by mělo vzniknout Gonglin, pokud bylo slovo převzato).
Na konci Prvního věku odešlo mnoho elfů do Eressëy a sindarština se samozřejmě od té doby stala jazykem, kterým se mluvilo jak v Požehnaném království, tak ve Středozemi.
Valar po válce vyzdvihli ostrov z moře a darovali ho lidem. Tak vzniklo království Númenor, kde byla sindarština hodně rozšířená. Měli sice vlastní řeč, ale jejich páni znali a mluvili i sindarsky, neboť udržovali s Eldar kontakt. Potomci lidu Bëora dokonce užívali sindarštinu v běžném životě (Nedokončené příběhy:215).
Když ale postihl Númenorejce úpadek a začali elfům závidět nesmrtelnost, postupně od žívání sindarštiny upustili. Ar-Gimilzôr v roce 3100 Druhého věku zakázal užívání elfského jazyka a lidé začali místo toho mluvit adûnajsky.
Po pádu Númenoru odpluli Věrní do Středozemě a založili království Anor a Gondor. Adûnajština byla ztracena a stala se jazykem nevzdělanců a nezdvořáků. Všichni z významných rodů psali a mluvili sindarsky. V souladu s tím se o sindarštině říká, že to byla “řeč Elendilova lidu” (Nedokončené příběhy:282).
Mezi samotnými elfy se sindarština rozšířila na východ během Druhého a Třetího věku a nakonec nahradila některé ze silvanských jazyků (Nandorin, Danian). “Na konci Třetího věku se pravděpodobně přestalo mluvit silvanskými jazyky ve dvou oblastech, které sehrály důležitou roli ve Válce o prsten: v Lórienu a v království Thranduila v severním Temném hvozdu” (Nedokončené příběhy:257). Silvanština odešla, sindarština přišla. Což je pravda. Z LotRa1/II, kap. 6 získáme dojem, že jazyk, jakým se mluvilo v Lórienu, byl jakousi zvláštní řečí Lesních elfů, ale Frodo, autor Červené knihy, mu špatně rozuměl. V poznámce Dodatku F LotRa se vysvětluje, že ve Frodově době se v Lórienu mluvilo samozřejmě sindarsky, “i když se zvláštním ‘přízvukem’, protože mnoho lórienských mělo silvanský původ.Tento ‘přízvuk’ a jeho vlastní omezené znalosti sindarštiny Froda zmátly (jak je uvedeno v Thainově knize vypravěče z Gondoru)”. Nedokončené příběhy:257 na toto navazuje: “V Lórienu, kde bylo mnoho elfů původem Sindar a eregionských pozůstalých−Noldor, se sindarština stala jazykem všech. Což znamená, že se sindarština odchýlila od beleriandské podoby − viz LotR 1/II 6, kde Frodo líčí, že řeč silvanských, kterou mezi sebou mluví, se nepodobá té ze západu − což samozřejmě dnes nemůžeme posoudit. Pravděpodobně se odchýlila o trochu víc, než abychom tuto odchylku nazývali jen jako ‘přízvuk’:především rozdíly mezi zněním samohlásek a intonace dokonale oklamaly ty, kteří jako Frodo neznali čistou sindarštinu moc dobře. Je ovšem možné, že slyšeli některá místní slova a jiné výrazy, kde se vliv zaniklé silvanštiny projevil”. Standardní sindarštinou bez “přízvuku” se evidentně mluvilo v Roklince a mezi Círdanovým lidem v Přístavech.
Ve Třetím věku ale elfové ze Středozemě odcházeli, nehledě na to, jakým jazykem mluvili. Vládu měli převzít smrtelní Lidé, druhorození Ilúvatara. Tolkien poznamenává, že na konci Třetího věku bylo víc lidí, kteří mluvili sindarsky a znali quenijštinu, než elfů (Dopisy:425). Když se Frodo a Sam setkali s Faramirovými muži, slyšeli je mluvit nejprve Obecnou řečí (západštinou), ale potom také “jiným, jejich jazykem. Jak jej ale Frodo poslouchal, postupně si uvědomil, že mluví elfsky. Překvapeně se na ně zadíval, protože věděl, že musí být Dúnedaini z Jihu, lidé z linie Pánů ze Západu” (LotR 2/IV, kap. 4). V Gondoru “byla sindarština běžným zdvořilým jazykem a mluvila jím většina lidí númenorejského původu.” (Dopisy:425). Povídavý bylinkář z Domu ranhojičů mluvil o sindarštině jako o “vznešeném jazyku” (LotR3/V, kap.8: “Vaše veličenstvo se ptalo po královském lístku, jak jej nazývají vesničané, neboli po athelasu, jak zní jeho jméno ve vznešeném jazyce…”).
Jak se dařilo sindarštině ve Čtvrtém věku se už nikdy nedovíme. Určitě zůstala, stejně tak jako quenijština, v paměti lidí a elfů, dokud trvalo gondorské království.
(Sindarština – Vznešený jazyk; Autor: Helge K. Fauskanger, překlad Calwen)
Vnější historie
V roce 1954 Tolkien v Dopisech: str.176: napsal, že “živý jazyk Západních elfů (sindarština neboli šedá elfština) je v podstatě jediný elfský jazyk, se kterým se v LotRovi setkáváme, především co se týče jmen. Jazyk je odvozen ze svého obecného základu a quenijštiny, ale byl vědomě změněn, aby se lingvisticky (avšak ne identicky) podobal v povaze britské velštině: protože tato povaha mi připadá velice sympatická v některých lingvistických směrech; a proto, že spíše odpovídá ‚keltským’ legendám a příběhům jejich vypravěčů.”
Jazyk, který zněl jako velština nebo keltština, se v tolkienových mýtech objevoval už od počátku. Původně jej nazýval gnomiština nebo I Lam na Ngoldathon , “jazyk Gnomů (Noldor)”. I když se Tolkien tomuto jazyku plně věnoval, později jej prakticky zavrhl. V The Peoples of Middle-earth:379, ve starším dokumentu, se Tolkien vyjadřuje o gnomištině jako o “elfském jazyku, ze kterého nakonec vznikla sindarština” a poznamenává, že “jeho podoba byla primitivní a neutříbená”. Některé hlavní ‚body’ gnomišské gramatiky, především určité mutace souhlásek, byly později znovu použity v sindarštině. Také velké množství gnomišských výrazů se promítlo do sindarštiny, ať už v úplně nezměněných nebo snadno rozpoznatelných obdobách. Gnomiština byla úplně odlišným jazykem, i když její fonetický styl připomínal sindarštinu. Vysoký počet samohlásek, důležitý rys sindarštiny, se údajně poprvé objevuje v mluvnicích, které Tolkien napsal ve dvacátých letech. Už ve třicátých letech se v Tolkienových poznámkách k Etymologiím objevuje jazyk, který se dost podobá lotrovské sindarštině. Nazýval jej nicméně “noldorštinou”, protože jej, stejně jako jeho předchůdkyni gnomištinu, vymysleli ne Sindar, ale Noldor , kteří pocházeli z Valinoru. V tomto období byla quenijština považována pouze za jazyk “Lindar” (později Vanyar). Tolkien opustil tuto myšlenku až když psal dodatky k LotRovi a změnil noldorštinu na sindarštinu. Quenijština se tak stala původním jazykem jak Vanyar, tak Noldor − ti si po příchodu do Středozemě sindarštinu jednoduše osvojili. Jak se ukázalo, keltsky znějící jazyk z Tolkienových bájí nakonec nebyl jejich vlastním jazykem (i když se v kronikách Středozemě jednoznačně stali jeho významnými uživateli). Nevznikl v Požehnaném království Valinoru, ale ve Středozemi.
Tolkienovo rozhodnutí zásadně předělat historii keltsky znějícího jazyka v jeho bájích bylo zřejmě šťastné, protože přidalo jazykovému pozadí na hodnověrnosti: bylo jistě těžké si představit, že by Vanyar a Noldor mohli vyvinout dva jazyky tak odlišné, jako byla quenijština a noldorština, když ve Valinoru žili bok po boku. Problém byl vyřešen, když se noldorština změnila na sindarštinu, nyní se dvě větvě elfštiny mohly plně vyvíjet nezávisle na sobě, protože ti, kteří jimi mluvili, byli od sebe po dlouhou dobu naprosto odloučeni.
Noldorština z Etymologií není zcela totožná se sindarštinou, která je v LotRovi, protože Tolkien nikdy nepřestal zdokonalovat a upravovat své vlastní jazyky. Ale mnoho rozdílů mezi noldorštinou a LotRovskou sindarštinou je naštěstí pravidelných, protože Tolkien pouze poupravil jejich vývoj z původního jazyka. Proto může být většina “noldorského” materiálu snadno aktualizována tak, aby jazykově odpovídala LotRovskému stylu.
Nakonec se došlo k tomu, že noldorština z Etymologií by se, s mnoha svými odlišnostmi, dala přirovnat k “poněkud zvláštnímu” dialektu sindarštiny, kterou mluvili Noldor v Gondolinu (Nedokončené příběhy:44). To by vysvětlovalo používání názvu noldorština spíše než sindarština. Je však také možné, že Tolkien považoval noldorštinu za zastaralou, protože se tolik vzdálila jeho pozdější verzi sindarštiny.
(Sindarština – Vznešený jazyk; Autor: Helge K. Fauskanger, překlad Calwen)
Fonologie
– nejvýraznější vlastností sindarštiny je její poměrně složitá fonologie
-sindarština používá k vyjádření různých gramatických jevů často dvojhlásky (spřežky) a mutace
-sindarská fonologie není tak přesně vymezená jako quenijská, skupiny hlásek se mohou objevovat prakticky všude ve slově na rozdíl od quenijštiny, kde souhlásky na začátku a na konci slov prakticky nenajdete
– pro Slovany by výslovnost neměla být problematická, valná většina hlásek se vyslovuje tak, jak se píše
– jednoduché hlásky se nediftongizují (´a´ se tedy čte jako [a] nikoli jako [ei])
Samohlásky
krátké
a [a] např. sad
e [e] např. les
i [i] např. spis
o [o] např. kolo
u [u] např. tuš
y [ü]
– a, e, i, o, u se vyslovují jako v češtině; y se vyslovuje jako německé ü nebo francouzské u
Dlouhé a extra dlouhé
– protože html nedokáže napsat u extra dlouhé hlásky nad ní cirkumflex (stříška), píšu ji před hlásku, k níž náleží
á/â [a:] např. háv
é/ê [e:] např. šém
í/î [i:] např. žíla
ó/ô [o:] např. sólo
ú/û [u:] např. úl
ý/ŷ [ü:]
– dlouhé samohlásky se označují čárkou, u jednoslabičných přízvučných slov se samohláska prodlužuje více a označuje se stříškou (cirkumflex)
– Tolkien uvedl, že í a ú nejsou tolik kvalitní jakojejich krátké protějšky a nevyslovují se tak dlouze jako ostatní dlouhé samohlásky
– krátké i se vyslovuje měkčeji než české, bývá přirovnáváno k moravskému nebo francouzskému, a nezměkčuje předchozí hlásku
Dvojhlásky
ae [ae] např. Adama Eva
oe [oe] např. poezie
ai [ai] např. Majka
ei [ei] např. ejhle
ui [ui] např. ujde
au/ aw [au/aw] např. auto
– jiná spojení samohlásek nejsou dvojhlásky a v Tengwar se vypisují zvlášť
Souhlásky
závěrové
neznělé: t [t+h], p [p+h], c [k+h]
znělé: d [d], b [b], g [g]
úžinové (frikativy)
neznělé: th [þ], f [f/v], ch [ch]
znelé: dh [ð], v [v]
polosamohlásky
w [ω]
nosovky
n [n], m [m], ñ (ng) [ñ, ñg]
ostatní (likvidy, sykavky, aspiráty)
neznelé: rh [chr], lh [chl], s [s], ss [s:]
znělé: r [r], l [l], h [h]
labiovelární
gw [gω], chw [chω], ´w [ω], ñw [ñω]
– t, p, c se vždy vyslovují s přídechem a c se čte jako [k]
– f se někdy píše jako ph, ale vyslovuje se jako [f], na konci slova se však vyslovuje jako [v]
– ch se vyslovuje jako v češtině
– l se vyslovuje měkčeji, asi jako ve francouzštině, nikoli však jako slovenské nebo dokonce srbochorvatské lj
– r je ve všech případech trylkované jako v češtině
– th se vyslovuje anglicky jako např. ve slově think
– dh se vyslovuje anglicky jako např. ve slově this
– ñ, ng známe všichni z češtiny, i když si to neuvědomujeme, vyslovujeme ho ale ve slově banka; daleka nejpodobnější mu je ale anglické ng ve slově sing
V sindarštině rozlišujeme dva druhy této nosovky – na začátku a na konci slova se vyslovuje bez g jako v anglickém sing, ale uprostřed slova vyslovujeme s g jako v anglickém finger
– lh, rh se vyskytují na začátku slov, jedné se o neznělé l a neznělé r, bohužel v češtině tyto hlásky nemáme, musí se vyslovit tak, aby hlasivky nevibrovaly
– zdvojení hlásky vyslovujeme dlouze, ne koktavě, prodloužíme prostě dobu, po kterou hlásku vyslovujeme
Přízvuk
– protože čeština dává přízvuk na první slabiku, je potřeba se od toho oprostit
– u jednoslabičkých slov je přízvuk jednoznačný
– ve dvojslabičných slovech téměř vždy připadá přízvuk na první slabiku
– u víceslabičných slov připadá přízvuk na předposlední slabiku, pokud ta obsahuje dlouhou samohlásku, dvojhlásku nebo samohlásku, po které následují dvě a více souhlásek; obsahuje-li předposlední slabika krátkou samohlásku následovanou jedinou (nebo žádnou) souhláskou, přízvuk padá na předchozí slabiku tedy třetí od konce (jde o standardní výslovnost Třetího věku)
– nesmíme zapomínat na to, že th, dh, ch, ng, ph jsou jedna hlásky, i když se píší dvěma písmeny
D.J