Průvodce světem Pána Prstenů (K)

Kanci

Lov na kance byl oblíbenou kratochvílí elfů i lidí.

Kelvar

Živočichové, všichni živí tvorové, kteří se pohybovali. Kevlar obdrželi rychlé nohy a lstivou mysl, aby mohli unikat nebezpečí.

Kementári („Královna země“)

Titul Yavanny.

Khamûl

Nazgûl, postavením druhý mezi Prstenovými přízraky. Bývalý král Východňanů. Někdy se mu říkalo Černý Východňan nebo Stín Východu. Zdá se, že ve Třetí věku byl zhruba okolo roku 1100 Sauronovým pobočníkem v Temném hvozdu. Po roce 2951 byl pánem Dol Gulduru.

Khazâd

Plemeno, které stvořil Aulë, a jemuž se říká trpaslíci. Byli silní a hrdí, ale také zakrslý a nevzhlední. Byli nejnadanějšími kameníky a kamenosochaři.

Khazâd-dûm („Trpasluj“)

Nejstarobylejší a nejproslulejší z trpasličích království. Začal ho hloubit Durin Nesmrtelný, první ze sedmi Otců trpaslíků. Po pět hvězdných a tří slunečních věků zde trpaslíci žili spokojeně a prokopali síť tunelů až na západní stranu Mlžných hor. O zničení Beleriandu sem uprchlo mnoho trpaslíků z Nogrodu a Belegostu.

Největší bohatsví Khazâd-dûm spočívalo ve vzácném kovu, jemuž elfové říkali mitril.

Ve Druhém věku se místní trpaslíci přítelili a obchodovali s elfy z Eregionu, avšak po příchodu Saurona do Eriadoru uzavřeli brány. Tehdy se velkému sídlu začalo říkat Moria „temná propast“.

V roce 1980 Třetího věku však trpaslíci probudili balroga pohřbeného hluboko pod horou Barazinbar. Jeho síla a zloba byly tak velké, že trpaslíci byli buď pobiti, nebo vyhnáni ze svého království. Poklady uloupili skřeti. Vláda balroga skončila, až s příchodem Společnestva Prstenu. Gandalf balroga přemohl a srazil z vrcholku Duronovi věže na vysokém štítu Zirakzigilu.

Korzáři

Umbarští korzáři mnoho let tyranizovali přímořské oblast Středozemě. Jejich galéry poháněli otroci přikovaní v podpalubí u vesel.

Zakladateli Umbaru byli ve Druhém věku Númenorejci, ale časem podlehli zlu a po pádu Númenoru se ti, co zůstali v Umbaru začali nazývat Černí Númenorejci. Byli zlou námořní velmocí.

Časem proti nim ale zakročili gondorští králové a v roce 1050 Třetího věku byla moc Černých Númenorejců zlomena a Umbar se stal pevností Gondoru.

Hrstka Černých Númenorejců s pomocí Haradských ale Umbar znovu dobyla a obnovila jeho moc.

Kraj

Přívětivá země v Eriadoru západně od řeky Brandyvíny na východě od Dalekých vrchů byla od sedmnáctého století Třetího věku domovem plčíků neboli hobitů. Kdysi tvořila součást království Arnorum jenž bylo během válek opuštěno, a tak byl Kraj v roce 1601 předán výnosen dúnedainského krále Argeleba II hobitům.

Kraj se dělil na čtyři oblasti tzv. čtvrtky – severní, jížní, východní a západní. V roce 2340 překročila Brandyvínu rodina Starorádů a usadila se v kraji posléze nazvaném Rádovsko. Ve Čtvrtém věku bylo oficiálně připojenu ke Kraji.

S výjimkou několika přírodních pohrom a skřetího nájezdu v roce 2747 byl Kraj mimořádně klidná oblast. Podařilo se mu uniknout většině válek Třetího věku až do Války o Prsten.

Kraken

Podle pověstí vypěstoval Melkor v době Temna, než Varda rozjasnila hvězdy mnoho strašných tvorů. Některé z těchto bytostí přežili až do Třetího slunečního věku.

Červená kniha Západní marky vypráví, že když byl probuzen v Morii balrog, z temných vod vyšla pod horami i jiná bytost. Byl to veliký kraken s mnoha chapadly, obalený světélkujícím slizem. Časem pronikl do čisté vody říčky Sirannon, jež vytékala ze Západní brány Morie. V řečišti zbudoval velkou hráz a vytvořil si černou, ohavnou, stojatou tůň. Nikdo kolem neprošel bez napadení. Proto byl v Knize Mazarbul nazván Pozorovatel ve vodě.

Laiquendi („Zelení elfové“)

Část elfů nikdy nedospěla do Zemí neumírajících. To byl i případ Nandor z čeledi Teleri. Ve věku před povstáním Slunce se Nandor připojili ke svým příbuzným v Beleriandu. Šedí elfové je uvítali a darovali jim zem Ossiriand, „země sedmi řek“ a přejmenovali Nandor na Laiquendi, protože nosili zelené oděvy a milovali vše, co roste a zelená se. Byli to ochránci rostlin a zvířat. Nikdy nelovili a pro jejich nádherné písně Noldor jejich zem přejmenovali na Lindon, což v quenijštině znamená „země písně“.

Landroval

Orel z Mlžných hor, bratr Pána orlů Gwaihira. Byli to největší orlové Třetího věku a často přicházeli na pomoc Svobodným národům proti auronovým zlým služebníkům. Společně s Gwaihirem bojoval v Bitvě pěti armád a stejně tak to byl on, kdo letěl s Gwaihirem vysvobodit Froda a Sama z valící se žhavé lávy na svazích Hory osudu.

Laurelin („Zlatá píseň“)

Jméno mladšího ze dvou valinorských Stromů. Měl listy svěže zelené jako právě rašící buk s okraji ze třpytivého zlata. Na jeho větvích visely hrozny květů jako žluté plamínky, každý v podobě žhnoucího rohu, z něhož prýštil na zem zlatý déšť. Linulo se z něj velké světlo a teplo.

Laurinquë

V Hyarrostaru jihozápadním kraji Númenoru kdysi kvetl zlatými květy tento strom. Květy visely v dlouhých hroznech a byly milovány pro svou krásu, zatímco dřevo si cenili mořeplavci, protože bylo skvělým materiálem na stavbu lodí.

Lembas („Cestovní chléb“, queinijsky coimas „chléb života“)

Sindarské jméno pro cestovní chléb Eldar. Šlo o tenounké oplatky z mouky vymečené do světle hněda a uvnitř do smetanova. Jedna oplatka dokázala dodat sílu na celodení pochod vzrostlému muži. Oplatky vydržely dlouho chutné, pokud nebyly polámané a zůstaly ve svém obalu z listí.

Lesní elfové

K Teleri patřili Nandor „ti, kdo se obracejí zpět“, kteří zanechali putování do Valinoru na západ u řeky Anduiny. Někteří z nich se usídlili v Zeleném hvozdu (Původně se Temný hvozd jmenoval Velký zelený hvozd) a v Lothlórienu a nazývali se lesní elfové. Žili v kmenech, nestavěli města a neměli krále.

Aby přežili Morgothovi výpady naučili se skrývat před nepřáteli v lesích. Znali lesní moudrost, oči měli zářící hvězdným svitem jako ostatní elfové. Nebyli mocní jako vznešení Eldar, byli však větší než lidé a kterékoli jiné plemeno, jenž přišlo po nich.

Když se po Prvním věku počet noldroských a sindarských elfů a jejich království zmenčil, brali si lesní elfy jako poddané. Naučili je mnoho z jazyka a kultury Vznešených elfů a mnoho dovedností, jež pocházely ze Země neumírajících.

Vypráví se, že ve Čtvrtém věku Legolas, syn Thranduila odvedl část elfů z Temného hvozdu do ihtilienských lesů Gondoru a stal se jejich pánem.

Lidé

Přišli na svět s rozjasněním Slunce v zemi, kterou elfové nazvali Hildórien „země nástupců“, jenž byla daleko na východě Středozemě. Na rozdíl od elfů byli lidé smrtelní a měli krátký život i v porovnání s trpaslíky. Tělesnou silou a ušlechtilostí ducha se lidé elfům nemohli rovnat. Bylo to slabé plemeno, jenž snadno podléhalo nákazám a drsným živlům světa. Proto jim elfové říkali Engwar „neduživí“. Lidé však byly plemeno houževnaté a množili se mnohem rychleji než všechny ostatní národy kromě skřetů, a přestože jich mnoho hynulo, opět se množili a nakonec se ve východních zemích rozmnožili natolik, že jim někteří říkali Uchvatitelé.

Morgoth našel v lidech plemeno, které se dá snadno podrobit jeho vůli. Někteří před tímto zlem prchli na západ a na sever. Časem dospěli do Beleriandu a setkali se s elfy. Noldor je přijali do služby a nazvali je Atani „druhorození“, ale později se jim v Šedé elfštině říkalo Edain „ti druzí“.

Edain se dělily na tři zástupy: První dům Bëorův, Druhý dům Haladin, Třetí dům Hadorův.
V Prvním věku přišli ještě jiní lidé. Elfové jim říkali Černí muži nebo Východňané. Většina z nich se v době válek ukázala jako nevěrná, a třebaže předstírali přátelství k elfům, zradili je Morgothovi.

Lindon („Země písně“)

Když se po Válce hněvu většina Belerinadu potopila, zbyla po něm jen část Ossiriandu západně od Modrých hor, nazývaná Lindon, protože zde bydleli Laiquendi proslulí svým zpěvem. Ve Druhém věku byl Lindon úzkou přímořskou říší západně od Modrých hor.

Lindon i Modré hory dělil na polovinu záliv Luny. Severní část se nazývala Forlond s přístavem Forlondem, jižní část Harlindon s přístavem Harlonem. Nejdůležitějším městem byl Mithlond nebo-li Šedé přístavy ležící v čele zálivu Luny. Od počátku Druhého věku zde vládl Gil-galad, poslední Velekrál Noldor ve Středozemi. Pánem Šedých přístavů byl Círdan, Pán Falathrim. Po zničení Eregionu v roce 1697 Druhého věku a vypuknutí války elfů se Sauronem poslali do Lindonu Númenorejci loďstvo a pomohli Gil-galadovi vyhnat Saurona z Eriadoru. Na konci Druhého věku však musel Gil-galad vytáhnout s vojskem Posledního spojenectví lidí a elfů proti Sauronovi do Mordoru. Přestože byla mordorská vojska poražena, Gil-galad padl a Lindon už od té doby neměl Velekrále a řísi spravoval Círdan. Během Třetího věku elfů v Lindonu ubylo, jak jich stále víc nastupovalo na lodě a odplouvalo do Eldamaru. Círdan však pomáhal Dúnedainům jak mohl. Právě elfové z Lindonu zvrátili v Bitvě u Fornostu průběh bitvy a pomohli zlomit moc Černokněžnického krále Angmaru. Lindon přečkal i Válku o Prsten, ale ve Čtvrtém věku spolu s ostatním královstvími Eldar dál upadal, jak Vznešení elfové jeden po druhém odplouvali. Nakonec Círdan shromáždil poslední ze svého lidu na poslední loď a odplul do Zemí neumírajících.

Lissuin

Mnohé z nejkrásnějších květin Středozemě přivezli elfové z Eldamaru. Lissuin sladce voněla a spolu s elanorem se z ní splétaly věnce a nosily se při svatebních hostinách.

Loeg Ningloron („Tůně zlatých vodních květů“

Veké plochy rákosu a kosatců v Anduině a kolem ní lidmi nazývané Kosatcová pole. Zde byl zabit Isildur a Jeden prsten ztracen.

Lómelindi („Pěvci za šera“)

Uším elfů znějí ze zpěvných ptáků nejlíbezněji lómelindi, jenž lidé nazývají slavíky.

Lórellin

Ve Valinoru je zahrada Lóriena a v ní je jezero Lórellin, obklopené podivuhodnými zahradami, uprostřed něj je ostrov Uzdravitelky Estë.

Lórien („Země snů“)

Jméno zahrad a sídla Valy Irma, který byl sám obvykle nazýván Lórien.

Země mezi řekami Celebrantem a Anduinou jménem Lothlórien.

Lothlórien („Země snících květů“)

Nejkrásnější elfské království na východním úpatí Mlžných hor za branami Morie. Lothlórien se někdy nazýval Lórien, Zlatý les nebo v dřívějších dobách Laurelindórenan („Země údolí zpívajícího zlata“). Rostly zde nejvyšší a nejkrásnější stromy ve Středozemi – mellyrn (jednotné mallorn).

Žili zde Galadhrim, jenž si budovali příbytky ve větvích stromů, tak zvané talany neboli podlaže. Bylo zde jediné město, Caras Galadhon („Město stromů“), kde na nejvyšším mallornu ve Středozemi sídlila noldorská královna Galadriel se svým sindarským manželem Celebornem. Lothlórien byl chráněn kouzly, takže do něj nepřátelé nemohli vstoupit a pro Sauronovo oko byl neviditelný. Ve čtvrtém věku však elfové odešli a čarovné světlo Zlatého lesa pohaslo.

Lúthien

Elfská princezna z Doriathu. Dcera krále Šedých elfů Thingola a Maii Melian. Považována za nejkrásnější dívku všech plemen, jaká se kdy narodila. V Prvním věku se setkala se smrtelníkem Adanem Berenem a oba se do sebe zamilovali. Král Thingol to neschvaloval a uložil Berenovi nesplnitelný úkol: přinést mu silmaril. Beren sice uspěl, ale stálo ho to život. Lúthien žalem zemřela. Když však stanula před Mandosem, Pánem mrtvých, zazpívala píseň tak smutnou, že se jedinkrát v celé historii Mandos slitoval a dopřál Berenovi a Lúthien druhý, smrtelný život. Měli spolu jediné dítě Diora. Prožili společně čtyřicet let a pak oba zemřeli. Lúthien je jediná elfka, která kdy doopravdy zemřela. Její lid jí tak navždy ztratil. Avšak díky ní se smísila elfská a lidská krev.

 

Průvodce světem Pána Prstenů (M)

Maedhros

Nazýván také Vysoký, nejstarší Fëanorův syn. Vyproštěn Fingonem z Thangorodrimu, kde byl přikován za zápěstí. Aby ho Fingon zachránil, uťal mu ruku v zápěstí. Maedhros se uzrdavil, byť v jeho srdci zůstal stín bolesti, a naučil se vládnout mečem levou rukou ještě smrtonostněji než pravou. Držel pahorek Himring a okolní země, vytvořil Maedhrosovu unii k boji proto Morgothovi, která skončila v páté bitvě Nirnaeth Arnoediad. Na konci Prvního věku společně s bratrem Maglorem získal zbývající dva silmarily. Klenot však pálil Maedhrose nesnesitelnou bolestí, čímž bylo patrné, že na něj ztratil veškerá práva. V mukách a zoufalství se vrhl do zející propasti plné ohně a silmaril, který třímal byl přijat do lůna Země.

Maglor

Druhý syn Fëanorův, velký pěvec a bratr Maedhrose. Držel země zvané také Maglorova brána. Na konci Prvního věku si vzal druhý ze zbývajících silmarilů. Nemohl však snést bolest, jíž ho klenot mučil, a tak jej nakonec hodil do Moře. Nikdy se už pak nevrátil mezi elfský lid.

Máhanaxar

Soudný kruh za branami Valmaru, kde stly trůny Valar, na něž usedali při poradě.

Mahtan

Velký noldorský kovář, otec Fëanorovy manželky Nerdanel.

Mallorn (množné číslo mellyrn)

Stromy se stříbrnou kůrou a zlatými květy, které rostly prakticky výhradně v Lothlórienu. Od podzimu do jara měly zlaté i listy, a proto se podle nich říkalo Lothlórienu Zlatý les.

Mar-nu-Falmar („Země pod vlnami“)

Jedno z pozdějších jmen padlého Númenoru.

Mearas („Komoňstvo“)

Všichni koně v Ardě byli stvořeni podle obrazu Nahara, bílého oře Oromëho. Věřilo se, že pravými potomky Nahara jsou „knížata koní“, rohanské Komoňstvo, protože byli kouzelní a podivuhodní. Byli bílí a stříbrošedí, rychlí jako vítr, dlouhověcí, neúnavní a moudří. Podle rohanských pověstí ve dvacátém šestém století Třetího slunečního věku se pokusil pán Éothéodu, který se jmenoval Léod, zkrotit nejkrásnějšího koně, jakého kdy lid viděl. Kůň byl ale divoký a pyšný, Léoda shodil a ten se pádem zabil. Proto koně pojmenovali Lidská zhouba. Když ale k němu přišel Léodův syn Eorl, kůň se mu podvolil, aby odčinil, co způsobil. Eorl ho přejmenoval na Felarófa, Otce koní, neboť z něj vzešlo Komoňstvo, které na sobě nestrpělo nikoho jiného než krále a knížata Eorlova rodu. Přestože tito koně neuměli mluvit, rozuměli lidské řeči a nepotřebovali sedlo ani uzdu, protože poslouchali své pány, Rohiry z královského rodu, na slovo.

Jejich páni své koně milovali a ctili a praporem Rohanu byl bílý obraz hbitého pádícího Felarófa na zeleném poli.

Do Války o prsten nesel jeden z Komoňstva Bělohřívák krále Théodena. Stínovlas porušil zákon, že na komoních nesmí jezdit nikdo jiný než králové a knížata a nosil Bílého jezdce Gandalfa.

Elfové a lidé chovali koně podle své potřeby. Nejušlechtilejší koně byli rohanské komoňstvo a pak elfští koně z Eldamaru.

Nejslavnější z elfských koní byl Rochallor, na kterém vyjel Fingolfin do osudného souboje s Morgothem.

Meduseld

Královský palác neboli Zlatá síň, postavená druhým králem Rohanu v nejvyšším bodě pevnosti Edoras.

Menegroth („Tisíc jeskyní“)

Během hvězdných věků se nejvelkolepější bydliště ve Středozemi nalézalo v Menegrothu, ve městě a pevnosti Šedých elfů z Doriathu v Beleriandu. Menegrith byl vyhlouben ve skalách na jižním břehu Esgalduiny, přítoku Sirionu. Byl to tajný opevněný palác sindarského krále Elu Thingola a jeho choti Maii Melian, jenž pro krále zbudovali trpaslíci z Belegostu. V síních a slujích byly vytesané stromy, ptáci i zvěř z kamene všude bylo plno fontán a křišťálových lamp. Když na Thingola dolehlo prokletí silmarilů a on byl v Menegrothu zavražděn, Melian odešla ze Středozemě. Potom byl Menegrith dvakrát vypleněn – poprvé trpaslíky z Nogrodu a podruhé noldorskými elfy.

Menelmacar („Nebeský rytíř“)

Jméno pro souhvězdí Orion.

Meneltarma („Nebeský pilíř“)

Nejvyšší hora Númenoru. Nalézala se uprostřed ostrova a na jejím vrcholku stála svatyně zasvěcená Eruovi, z ní bylo možno vidět věž v Avallónë na elfském ostrově Tol Eressëi. Na úpatí hory byl Noirinan, Údolí královských hrobek, a na nedalekém pahorku stálo hlavní město Armanelos. Hora byla zdrojem vod Sirilu, nejdelší řeky Númenoru.

Minas Anor („Věž slunce“)

Bylo jedním ze tří velkých gondorských měst. Stálo na úpatí nejvýchodnější hory z pohoří Bílých hor a ovládalo planinu na západní straně řeky Anduiny. Bylo postaveno v roce 3320 Druhého věku dúnadanským knížetem Anárionem. V roce 1640, po úpadku Osgiliathu, se sem přestěhoval královský dvůr, a město se stalo hlavním městem Gondoru. V roce 1900 Třetího věku zde král Calimehtar postavil slavnou Bílou věž. Když v roce 2002 Třetího věku dobyl Černokněžnický král sesterské město Minas Ithil, bylo Minas Anor přejmenováno na Minas Tirith, neboť na něm závisela od té doby veškerá obrana Gondoru.

Minas Ithil („Věž měsíce“)

Pevnostní město stálo na západním výběžku mordorských hor a ovládalo léno Ithilien na východním břehu Anduiny. Bylo postaveno v roce 3320 Druhého věku dúnadanským knížetem Isildurem. V roce 3429 se města zmocnila Sauronova vojska, ale na počátku Třetího věku Isildur město obnovil. V roce 2002 Třetího věku bylo město napadeno Černokněžnickým králem, jehož vojska se vyhrnula z průsmyku Cirith Ungol. Po dvouletém obléhání bylo město dobyto. Černokněžnický král ho přejmenoval na Minas Morgul a více než tisíc let bylo základnou Sauronových vojsk v Gondoru a neustálou hrozbou pro dúnadanské říše. Po skončení Války o Prsten byli nepřátelé vypuzeni a městu vráceno jméno Minas Ithil, nikdy však už nebylo obýváno.

Minas Morgul („Věž přízraků“)

Bylo původně město Minas Ithil, které Černokněžnický král po dvouletém obléhání dobyl a ovládl. Nazývalo se také Černokněžnická věž a Mrtvé město. Bylo postavené podobně jako Minas Tirith, ale bylo to zlé a strašidelné místo, které v noci zářilo přízračným světlem. Jakousi černokněžnickou technikou se vrcholek věže neustále pomalu otáčel. Hrůza, kterou z města šířily nazgûlové prakticky vylidnila ithilienské léno. V roce 2050 Třetího věku zabil Černokněžnický král posledního krále Gondoru Eärnura, a v roce 2475 Třetího věku vyplenil Osgiliath. Po zničení Saurona bylo zlo z Minas Morgul vypuzeno a městu se vrátilo jeho původní jméno Minas Ithil, nikdy však už nebylo znovu obýváno.

Minas Tirith („Strážní věž“)

V letopisech Středozemě se setkáváme s dvěmi městy tohoto jména.

První postavili Vznešení elfové z Beleriandu v prvním slunčním věku. Stálo na ostrově v řece Sirionu a jeho historii lze najít pod jménem ostrova – Tol Sirion.

Druhé slavnější město stálo v Gondoru a šlo o původně město Minas Anor, jenž se po ovládnutí Minas Ithilu a jeho přejmenování na Minas Morgul, samo přejmenovalo na Minas Tirith. Po úpadku Osgiliathu se město stalo hlavním městem Gondoru. V roce 1990 bylo město posíleno dostavěním Bílé věže. V roce 2698 vládnoucí správce Ecthelion I Bílou věž zdokonalil a posílil opevnění města.

Město bylo postaveno na sedmi úrovních. Čnely terasovitě nad sebou a každá byla obehnána mohutnou kruhovou zdí. V každé zdi byla jediná brána, z obraných důvodů vždy posunutá vůči předchozí. Velká brána v první zdi mířila na východ. Město se terasu za terasou vypínalo jako obrovský útes do výše přes sedm set stop. Uvnitř posledního sedmého kruhu, jenž se nazýval citadela, se tyčila vlastní Bílá věž. Obranné linie města byly tak silné, že i Černokněžnický král potřeboval všechnu svojí sílu, aby je prolomil, a přitom se nedostal dál než za první zeď, než byl donucen útokem Rohirů stáhnout se.

Mithlond („Šedé přístavy“)

Poslední elfský přístav ve Středozemi v říši Falathrim a Pána Círdana. Byly zbudovány a osídleny na počátku Druhého věku v zálivu Luny u ústí řeky Luny. Odtud vyplouvaly kouzelné lodě elfů do Zemí neumírajících.

Mohylové vrchy

Vrchovina východně od Kraje a Starého hvozdu. Bývalo to pohřebiště lidských králů z Prvního věku, údajně nestarší lidské pohřebiště ve Středozemi. Nebyla zde voda ani stromy, jen tráva porůstala oblé kopce korunované kamennými monolity. Černokněžnický král Angmaru sem vyslal Mohylové duchy, aby natropili co nejvíce zla.

Mohyloví duchové

Démoni, jejichž těla byla zničena, hledali nová těla, v nichž by se mohli usídlit. Nemrtví tedy oživovali kosti a drahokamy posázená brnění lidských králů a proměnily kdysi uctívané Mohylové vrchy v děsivé místo. Mohyloví duchové vládli temnotou, jenž pronikala do očí, srdce a lámala vůli. Mohli měnit podoby a nabýt tak vzhledu čehokoli živého. Mohylový duch byl nejčastěji přízrak se svítícíma studenýma očima. Hlas měl zároveň hrozný a hypnotický, jeho kostlivá ruka studila jako led a svírala jako železná past. Pod zakletím ztráceli oběti vůli. Takto zavlékal Mohylový duch své oběti do hrobek, ukládal je na kamenný oltář a poutal zlatými řetězy. Duch oběť zahalil sinavým plátnem a drahými šperky dávno zemřelých králů a pak ji usmrtil obětním mečem. Před Mohylovými duchy chránilo jen silné zaklínadlo. Ve tmě byli velmi mocní, ale báli se světla, které je jediné mohlo zničit. Byli to ztracení a zmučení duchové, jejichž přežití záviselo na temnotě kobky. Jak byla kamenná komora jednou prolomena a proniklo do ní světlo, rozpouštěli se v něm a zanikali.

Mordor („Černá země“)

Na konci prvního tisíciletí Druhého věku založil Sauron východně od řeky Anduiny své království. Nazývalo se Mordor, a dva věky tvořily Sauronovu mocenskou základnu pro ovládnutí Středozemě.

Mordor byl ze tří stran chráněn horami: na Severus popelavými horami, na západě a jihu Horami stínu. Přes hory vedly jen dva průchody – Cirith Ungol na západě a Cirith Gorgor na severozápadě. Kromě malé okrouhlé planiny uvnitř Cirith Gorgoru zvané Udûn byly v Mordoru dvě hlavní oblasti – rovina Gorgoroth a širá pláň a otroky obdělávané plány Nurnu.

Gorgoroth byla rozlehlá ponurá rovina s haldami a skřetími jámami stále pod příkrovem dýmu sopky Orodruiny neboli Hory osudu, jenž stála uprostřed. Na severzápadní straně roviny na výběžku Popelavých hor stála Sauronova pevnost Temná věž Barad-dûr.

Nurn byl rozlehlou zemědělskou plochou osídlenou otroky a jejich poháněči, kteří dodávali potraviny a základní potřeby Sauronovým vojskům. Nurnem protékaly čtyři řeky, které se vlévaly do jezera Núrnen.

V roce 3434 Druhého věku došlo před branami Mordoru k bitvě Posledního spojeneství elfů a lidí se Sauronem na pláních Dagorladu. Černá brána byla pobořena a Barad-dûr byla sedm let obléhána a dobyta. Jeden prsten byl uťat ze Sauronovy ruky a všichni zlí služebníci byli z Mordoru vyhnáni. V prvních dobách Třetího věku byl Mordor prázdný. Gondor vystavěl v severním prúsmyku Zubové věže a pevnost Durthang a v západním průsmyku věž Cirith Ungol, aby dohlížel na Mordor. Po Velkém moru v roce 1636 však Gondor pevnosti opustil a zabrali je skřeti. V roce 2942 Třetího věku Sauron předstíraje útěk z Dol Gulduru, kde se do té doby ukrýval, vstoupil tajně do Mordoru. V roce 2951 Třetího věku se otevřeně prohlašuje pánem Mordoru a obnovuje Barad-dûr. Po Sauronově zničení ve Válce o Prsten Mordor už víckrát Středozem neohrozil.

Moria („Černá propast, Černá jáma“)

V roce 1697 Druhého věku uprostřed války mezi Sauronem a elfy, když byl zpustošen Eregion, uzavřeli trpaslíci z Khazad-dûm v Mlžných horách brány svého království a přestali vycházet ven. Od té doby bylo toto místo považováno za tajné a temné, a bylo nazýváno Moria. Tak přežili trpaslíci hrůzy Druhého věku a spokojeně kutali pod horami až do roku 1980 Třetího věku. Toho roku při sledování bohaté žíly mitrilu náhodně vypustili balroga, který se skrýval pod kořeny Barazinbaru už od Prvního věku. Démon usmrtil dva krále a trpaslíci po marném boji Morii opustili. Od té doby tam panoval balrog. Oslňující krása síní a jeskyní byla zohavena a zničena a Moria se stala zlé, vlhké a strašidelné místo. V letech 2989 až 2994 se skupina trpaslíků pokusila morijské království obnovit, avšak padli do pasti a byli pobiti, když se dostali mezi vojsko skřetů u Východní brány a novou hrozbu – strašlivého krakena nazývaného Pozorovatel ve vodě u Západní brány. V roce 3019 Třetího věku Gandalf balroga zabil, ale síně Morie už zůstaly navždy opuštěné.

Moriquendi („Elfové tmy, Temní elfové“)

Tak se v quenijštině, jazyce Vznešených elfů, nazývali ti elfové, kteří nepřišli do Zěmí neumírajících v čase Stromů Valar. Byli méně mocní. Patřili sem Avary (lesní elfové z Lothlórienu a Temného hvozdu), Nandor (Laiquendi), Falathrim a Sindar.

Mořští elfové

Třetí čeleď elfů Teleri ze všeho nejvíce milovala moře a Ulma a nejdéle ze všech žili na pobřeží západního Beleriandu. Věděli o moři nejvíc ze všech národů, a proto se jim říkalo Mořští elfové. Jako první stavěli lodě, neboť se to naučili od Ossëho, Maii bouřícího vlny. Od něj a jeho manželky Uinen, Paná klidných vod, se naučili o rybách i drahém kamení a perlách. Plavili se v nejnádhernějších lodích, jenž měli podobu Ulmových labutí, které je kdysi vlekly k pobřeží Eldamaru. V Zemích neumírajících zpívají hlasy podobnými čeření vln, protože znají řeč moře, jíž nedokáže porozumět ani nejmodřejší z lidí.

Mordorské mouchy

Šedé, černé, hnědá hlučné krvežíznivé mouchy žijící v Mordoru. Na hřbetě měli podobu rudého oka.

Mrtvé močály

Severovýchodně od mordorských hor mezi mokřinami Anduiny pod Rauroskými vodopády a bitevní plání Dagorlad bylo strašidelné a zpustlé místo – Mrtvé močály. Po tři tisíciletí se šířily bažiny na východ a pohltily tu část bitevního pole, kde byly hroby lidí a elfů, kteří padli v bitvě Posledního spojenectví na konci Druhého věku.

Mrtví z Šeré brázdy

Kdysi to bývali lidé z Bílých hor. Slíbili věrnost králi Dúnedainů, ale za války přísahu porušili a zradili ho Temnému pánovi Sauronovi. Od té doby byli všichni bojovníci prokletí jako věrolomníci a stali se bludnými duchy, kteří nenacházeli odpočinku, dokud nesplnili svoji přísahu.

Mûmakové

Pravděpodobně předkové slonů, ale byli mnohem větší a silnější. Haradští válečníci je využívali v boji jako válečné oře. Mûmakové byli opatřeni postroji ze zlata a mosazi a na hřbetě měli veliké věže, z nichž bojovali lučištníci a kopiníci. Mûmakové byli od přírody bojechtivý a nohama drtili nepřátele. Mnohé skolili svým chobotem a kly měli v bitvě zrudlé krví nepřátel. Jezdci s nimi nemohli bojovat, protože koně se k nim odmítali přiblížit, a pěšáci mohli být zase snadno zastřeleni nebo zašlápnuti. Tito tlustokožci byli prakticky nezranitelní lukem díky své tlusté kůži. Jedině šípem do oka mohli být oslepeni nebo i zabiti. Když oslepli, zešíleli bolestí a často se obraceli i proti vlastním pánům. Ve válce byli využívání jako nedobytné věže – hradby štítů se před nimi prolamovaly a vojska prchala.

V Kraji je hobiti znali pod jménem olifanti a byli považováni za dílo něčí fantazie.