Průvodce světem Pána Prstenů (Q)
Quendi („Ti, kdo mluví hlasem“)
„Mluvící“ – tak se nazvali první elfové, neboť byli první tvorové ve Středozemi, kteří užívali jazyk, jenž nazvali quenijštinou neboli prostě a jednoduše „mluvou“.
Quenya (jinak také quenijština)
Starobylý jazk společný všem elfům v podobě, již nabyl ve Valinoru. Noldorští vyhnanci jej přinesli zpátky do Středozemě.
Quenijština byla prvním, nikoli však jediným jazykem elfů. Jedině u Vanyar a Noldor ze Zemí neumírajících se jazyk měnil jen málo. Jazyk Avary se časem odlišil v nejrůznější nářečí. Také Teleri z ostrova Tol Eressëy měli odlišný jazyk, jenž byl nářečím staré řeči. Protože ve Středozemi vládli Sindar, mluvili ve Středozemi všichni Eldar sindarsky neboli jazykem Šedých elfů.
Noldor se brzy naučili a přijali za vlastní pro běžnou mluvu sindarštinu. Tento přirozený proces jen urychlil výnos krále Thingola o tom, že ve své říši nechce slyšet jazyk vrahů jeho rodných z Alqualondë. Quenijština se zachovala jako jazyk učenců a literatury.
Průvodce světem Pána Prstenů (R)
Rauros („Burácející pěna“)
Nejvelkolepější vodopád ve Středozemi na řece Anduině. Jméno Rauros přesně popisuje, jak se vodopády řítily v mihotavém zlatém oparu z dlouhého jezera Nen Hithoelu do bažin dole. Vodopády byly nesplavné, ale ve skalách byla vytesána stezka Severní schody, po níž se daly obejít.
Region
Lidé tomuto stromu říkali cesmína. Byl ve Středozemi rozšířený, ale málokde rostl bujně. Jeden z prostorů, kde byl nejhojnější byl Eregion a podle tohoto stromu se jmenoval i hustý les v jižní části Doriathu.
Rhovanion („Divočina“)
Oblat mezi Mlžnými horami a jezerem Rhûn se nazývala Rhovanion. Zahrnovala země jižně od Šedých hor a severně od Gondoru a Mordoru. Patřil sem temný hvozd, Erebor, Lothlórien, Fangorn, Hnědé země a všechna severní údolí Velké řeky Anduiny.
Rhûn
Rozsáhlé země severovýchodně od Mordoru s jezerem Rhûn, do něhož se vlévaly Červená a Bystrá řeka. Byla to země Východňanů, kteří byli stále pod vlivem Saurona. Na počátku Čtvrtého věku zlomil jejich moc král Elessar a donutil je uzavřít se Západními zeměmi trvalý mír.
Ringil
Fingolfinův meč, který se třpytil jako led.
Rohan („Koňská země“)
Byl založen roku 2510 Třetího věku po Bitvě na Poli Celebrantu. Během této bitvy přišel na pomoc Gondorským stěhovavý národ zlatovlasých jezdů na koních, nazývaný Éothéod, a zvrátil průběh bitvy. Z vděčnosti jim Gondor daroval provincii Calenardhon jako samostatný nezávislý, ale spojenecký stát. Od té doby si Éothéod říkali Rohirové „páni koní“ a usídlili se v Rohanu neboli Jízdmarce.
Rohan tvořily především travnaté plochy, koňské pastviny a zemědělská půda. Východní hranici tvořila Anduina, jižní Bílé hory, severní Mlžné hory a Fangorn. Dělil se na pět krajů – Východní úvaly, Západní úvaly, Východní polovina,Západní polovina a Vysočina. Hlavními řekami byly Entva a Sněžná, jenž se vlévaly do Anduiny. Hlavním městem byl Edoras, kde se nalézal Meduseld, Zlatá síň krále. Přestože byl Edoras opevněn, bylo těžké ho uhájit. V době války se Rohirové uchylovali do velkých pevností Helmova žlebu a Šeré Brázdy vysoko v Bílých horách.
Roheryn („Kůň paní“)
Kůň Aragorna II. Za Války o Prsten ho nesl do mnoha bitev – Stezky Mrtvých, Pelennorská pole a bitvy u Černé brány. Byl to silný a hrdý kůň, dar elfské princezny Arwen snoubenci a budoucímu králi.
Rochallor
Veliký bílý kůň Velekrále Fingolfina, jež ho nesl do osudného střetu s Morgothem.
Průvodce světem Pána Prstenů (S)
Saruman („Obratný muž“)
Saruman Bílý byl hlavou Istari, kteří přišli do Středozemě kolem roku 1000 Třetího věku. V Zemích neumírajících se jmenoval Curumo a byl to Maia Kováře Aulëho. Když se poprvé objevil měl bílé roucho, havraní vlasy a mluvil hlasem moudrým a krásným. Elfové ho nazývali Curunír („Obratný muž“ – Saruman je překlad do jazyka lidí). Putoval Středozemí a snažil se přemoci Temného pána. Po čase však zpychl a zatoužil sám po moci. V roce 2759 vstoupil do Železného pasu a do věže Orthanku. Ve Válce o Prsten zde shromáždil velké vojsko pod zástavu s Bílou rukou. Upadl do tenat Pána Prstenů a nevědomky se stal jeho služebníkem. Sarumanova moc byla však poražena, když prohrál Bitvu u Hlásky s Rohiry a Železný pas byl dobyt enty. Nakonec Gandalf zlomil jeho hůl a vyvrhl ho z Bílé rady. Pokusil se pomstít tak, že ovládl Kraj, ale byl hobiti přemožen a nakonec zabit svým ponižovaným sluhou Grímou Červivcem.
Sauron („Nenáviděný“)
Kdysi Maia Kováře Aulëho. Pak se stal pobočníkem Morgotha. Během věků temnoty zatímco Morgoth vládl v Utummu, panoval Sauron v Angbandu. Po Morgothově pádu se Sauron objevil v pátém století Druhého věku ve Středozemi jako Annatar „pán darů“. Gil-galad a Elrond mu nevěřili, ale dostalo se mu sluchu u elfských kovářů z Eregionu. Ti pod jeho vedením dosáhli vrcholu svého umění a roku 1500 Druhého věku pro něj ukovali Prsteny moci. Sauron si pak v Mordoru v ohni Orodruiny vytvořil Jeden prsten, aby vládl všem. Když to elfové zjistili, sňali své prsteny. Sauron požadoval jejich navrácení s tím, že bez něj by je elfové nikdy nevytvořili, a rozpoutal válku. V letech 1693-1700 zpustošil Eregion a před vpádem do Lindonu ho zadržel jen příchod Númenorejců. Dalších 1500 let budoval svou moc a podmanil si lidi z Východu a Jihu. V roce 3262 připluli Númenorejci, ale Sauron s nimi nebojoval – vzdal se jim, neboť jejich moc a síla byla obrovská. Celé to byl však jen chytrý úskok, čeho nemohl dosáhnout silou, dosáhl pomocí lží. Zkazil Númenorejského krále, neboť využil jeho pýchy, ctižádostivosti a hlavně strachu ze smrti. Poštval ho proti Valar a tím zapříčinil pád Númenoru. Při této katastrofě zanikla jeho sličná podoba a on jako duch uprchl do Mordoru. Stal se Temným pánem. Avšak i tato podoba byla zničena, když ho porazilo Poslední spojenectví lidí a elfů a z Jeden mu byl uťat z ruky. Avšak Prsten nebyl zničen, a proto Sauronův duch opět povstal. Okolo roku 1000 se zjevil v podobě jediného oka bez víčka. Oko se podobalo oku kočky, bylo naplněné nenávistí, ověnčeno plameny a obkrouženo tmou. Téměř dva tisíce let se skrýval v temném hvozdu v pevnosti Dol Guldur a byl znám jako Nekromancer nebo Černý mág. V roce 2941 Třetího věku se vrátil do Mordoru a obnovil svoji věž Barad-dûr. Roku 3019 Třetího věku byl Prsten zničen Frodem pytlíkem a Samem křepelkou a Sauron byl nadobro smeten do stínu.
Scatha
Drak z Šedých hor. Ve druhém tisíciletí Třetího věku přivedl své plemeno ledových draků do Šedých hor. Pobil místní trpaslíky a zmocnil se jejich pokladů. Byl zabil knížetem Framem, synem Frumgara z Éothéodu.
Seregon („Krev kamene“)
V Belerinadu stával kopec Amon Rûdh „holý vrch“. Když na něm tato otužilá rostlinka vykvetla, zdál se být zbrocen krví. To se ukázalo jako prorocké neboť na tomto pahorku byli pobiti psanci Túrina Turambara.
Seveřané
Žili v severních údolích Anduiny. Tvořili mnoho kmenl a království. Přestože jim veládl žádný jednotlivý pán, byli stále nepřáteli Saurona a všech jeho služebníků. Po celém Rhovanionu bojovali se skřety, Východňany a vlky. Někdy se odvážili dokonce bojovat i s draky, kteří přicházeli ze Severní pouště. Patřili sem Meddědovci, Jezerní lidé z Esgarothu, Bardovci z Dolu a nejslavnější a nejvěhlasnější Éothéod – Rohirové.
Silmarily
Tři velké klenoty z neznámé látky, vypadající jako démantové krystaly a přece tvrdší než diamant. Nemohla je rozbít žádná síla. A uvnitř plálo smíšené světlo valinorských Stromů, stříbrného Telperionu a zlatého Laurelinu. Varda je posvětila, takže se jich nemohly dotknout zlé nečisté ruce a Mandos předpověděl, že jsou v nich uzamčeny osudy Ardy, země, moře i vzduchu. Byly příčinou mnoha krvavých válek, v nichž elfové zabíjeli elfy. Každý, kdo po silmarilech zatoužil a chtěl je vlastnit probouzel strašlivou přísahu Fëanorových synů a Sudbu Noldor.
Jeden odvezl Eärendil do Zemí neumírajících a křižuje s ním nebe ve své kouzelné lodi Vingilotu. Druhé dva získali sice Fëanorovi synové Maglor a Maedhros, oba na ně však kvůli svým činům ztratili právo a silmaril je pálil. Maglor jej hodil do moře a Maedhros se s ním vrhl do žhavé propasti. Tak se naplnila Mandosova předpověď a silmarily jsou ztraceny, dokud nebude svět přestavěn.
Simbelmynë („Stálička“)
Kvítek bílý a třpytivý jako sníh. Elfové jej znali jako uilos. Kvetl ve všech ročních obdobích a jako oči elfů zářil hvězdným svitem. Hojně kvetl na mohylových hrobech králů Rohanu.
Sindar
Neboli Šedí elfové na počátku patřili k čeledi Teleri a jejich král byl Velekrálem Teleri. V oněch časech se jmenoval Elwë Singollo. Byl urostlý a vlasy měl stříbrné. Jako jediný z Teleri byl vzat Valarským Lovcem Oromëm (spolu s noldorským králem Finwëm a vanyarským králem Ingwëm) do Zemí neumírajících, aby viděl světlo Stromů Valar. Když se vrátil ke svému lidu, nikdo nedychtil dojít do Zemí neumírajících víc než on. Ale pro svou početnost postupovali Teleri pomalu. Když došli do Belerinadu, načas se utábořili u řeky Gelionu. Podle pověsti zde šel Elwë do lesa Nan Elmothu a na čas upadl do bezčasého zakletí. Jeho věrní odmítli jít bez něj dál a zůstali, zatímco zbytek Teleri pokračoval v cestě pod vedením jeho bratra Olwëho. Ti, kteří zůstali v Belerinadu si říkali Eglath „opuštění“.
Elwë však po čase procitnul a vrátil se ke svému lidu. Nepřicházel však sám, ale s původkyní jeho zakletí, Maiou Melian, kterou si vzal za ženu. Král se změnil. Již netoužil jít na Západ. Sebral svůj lid a vytvořil v Beleriandu království. Světlo ve tváři Melian pro něj bylo krásnější než Stromy Valar. Tak vzniklo nové království a Eglath se nazvali Sindar „Šedí elfové“ nebo také elfové Soumraku. A Elwë si začal říkat Elu Thingol „král Šedoplášť“.
Během hvězdných věku se stali největším elfským lidem ve Středozemi. U moře našli své příbuzné z Teleri – Falathrim pod vedením Círdana. Přijali mezi sebe Nandor. Setkali se s národem, jenž si říkal Khazâd, a začali s ním obchodovat. S pomocí trpaslíků zbudovali nádherné město Menegroth. Ze svazku Thingola a Melian pak vzešla nejkrásnější dívka, jaká kdy chodila po zemi – Lúthien.
V době, kdy byly zničeny Stormy Valar a Noldor odešli do vyhnanství do Středozemě, moudrá Melian se rozhodla ochránit Sindar a kolem jejich království, hvozdu Doriath, vykouzlila tak zvaný Melianin pás. Jím nemohl projít nikdo bez svolení Thingola nebo Melian, kdo neměl větší moc než sama Melian. Tak byli Sindar vesměs chráněni. S Noldor se nestýkali kvůli činům, jenž Noldor spáchali na jejich příbuzných – vraždění Teleri a krádež jejich lodí v Alqualondë.
Luthien se však zamilovala do Berena a Thingol mu uložil zdánlivě nepslnitelný úkol – přinést silmaril. Bohužel pro Sindar Beren uspěl, a tak byli Sindar vtaženi do Sudby Noldor.
Nogrodští trpaslíci v touze po silmarilu Thingola zabili a Menegroth vyplenili. Melian odešla a její kouzlo pominulo. Menegroth byl podruhé vypleněn Noldor.
Ve Druhém slunečním věku mnoho Noldorských pánů zemřelo nebo odplulo. Sindarští páni však zůstali. Někteří žili v Lindonu, jiní odešli k lesním elfům. Nejslavnější z nich byli Thranduil, který vládl Velkému zelenému hvozdu a vytvořil tam Lesní říši, a Celeborn, který si vzal noldorskou princeznu a vládl království Lothlórienu, Zlatému lesu. Ve Válce o Prsten nejvíce proslul Legolas, syn Thranduilův, který se stal členem Společenstva Prstenu a po válce založil poslední elfskou kolonii v gondorském Ithilienu. Ve Čtvrtém věku však všechny eldarské mocnosti světa slábly a poslední Sindar odpluli do Zemí neumírajících.
Sindarština
Elfský jazyk Belerinadu odvozený ze společné řeči quenijštiny, který se však během let velmi změnil oproti valinorské quenijštině. Noldorští vyhnanci tento jazyk po svém příchodu do Středozemě přijali.
Skot Arawův
Mnohá lesní i polní zvířata přivedl do Středozemě Oromë. Jedomu z nich říkali Gondorští skot Arawův (Araw bylo sindarské jméno Oromëho). Byli to bájní divocí bílý voli, kteří žili v okolí jezera Rhûn. Jejich dlouhé rohy byly velmi ceněny. Vorondil Lovec, Vládnoucí správce Gondoru, si z jednoho takového vyrobil roh, který se pak dědil v jeho rodu jako Roh správců. Ve Válce o Prsten byl však zničen, když byl zabit Boromir, syn Vládnoucío správce Denethora.
Skřeti
Říká se, že v Prvním věku v nejhlubších jamách Utumma se Morgoth dopustil svého největšího rouhání. V této době totiž lapil mnoho právě probuzených elfů, zavlekl je do svých kobek a ohavným mučením vytvořil zkažené a strašlivé podoby života pokřivené bolestí a nenávistí. Vypěstoval z těchto nešťastníků první skřety jako plemeno otroků, jenž bylo stejně hnusné jako elfové krásní.
Jedinou radostí těchto tvorů bylo utrpění druhých, protože jejich krev byla černá a studená. Měli zakrslou přihrbenou postavu, křivé nohy, paže silné a dlouhé až na zem jako opičáci a kůži černou jako ožehlé dřevo. Špičaté tesáky v širokých ústech měli žluté, jazyk červený a tlustý, chřípí a obličej široké a ploché. Oči měli jako rudé škvírky a skvěle viděli ve tmě.
Byli to krutí bojovníci, protože svého pána se báli víc než čehokoli jiného. A možná že smrt byla lepší než skřetí život. Byli nelítostnými kanibaly. Jako zplozenci tmy se báli světla, které je pálilo a oslabovalo.
V době Morgothovi největší moci se skřeti volně potulovali krajem. Skřeti o těchto dnech mluví jako o Velkých rocích. Ve Válce hněvu, v níž byl Morgoth poražen, byla však většina skřetů vyhubena. Ti, co přežili, žili v osamocených tlupách a vydávali se na loupeživé výpravy. Když povstal Sauron, přešli do jeho služeb. Po Sauronově porážce bylo opět mnoho skřetů pobito, a ti, kteří přežili se vrátili k loupeživému způsobu života, dokud se Sauron nevrátil jako Velké oko do Dol Gulduru. Když Černokněžnický král založil říši Angmar, skřeti se k němu jen hrnuly.
Sauron však nebyl se skřety spokojen. A tak jako bylo nějvětším zločinem Morgotha stvoření skřetů, bylo Sauronový nejhorším činem vypěstování skurut-hai.
Přestože po zničení Prstenu někteří skřeti přežili, už nikdy nepovstali ve velkém počtu.
Skurut-hai
V roce 2475 Třetího věku vyšla z Mordoru nové odrůda skřetů zvaná skurut-hai nebo skuruti. Měli černou kůži i krev, rysí oči, byli skoro stejně vysocí jako muži a nebáli se světla. Měli větší sílu i výdrž než menší skřeti a v bitvě byli hrozivější. Nosili černé brnění, vládli dlouhými meči a kopími a na štítu nosili Rudé oko Mordoru.
Menšími skřety pohrdali a často se stávali jejich velitele nebo vytvářeli vlastní samosttané oodíly.
S jejich pomocí dobyl Sauron Osgiliath. Spousta z nich bojovala pod korouhví Bílé ruky v Helmově žlebu. Když však jejich Pán padnul, bloudili s menšími skřety.
Sliční elfové
První čeleď elfů Vanyar je ze všech elfů nejmoudřejší a neustále sedí u nohou Manwëho. Přebývali nejdéle ve světle Stromů Valar, a proto se jim říká Sliční elfové a jejich oči planou Světlem Stromů. Jsou plavovlasí, vlasy i pleť mají ze všech elfů největlejší. Jejich král je Ingwë a je Velekrálem všech elfů na světě.
Sličný lid
Ilúvatar stvořil Eldar jako nejkrásnější plemeno, které kdy chodilo po Ardě. Proto se jim odjakživa říkalo elfové, což znamná Sličný lid.
Snaga („Otrok“)
Skřeti měli mnoho odrůd a nejběžnější byla ta, jíž se v Černé řeči říkalo snaga. Skřeti totiž pohrdali i sami sebou vzájemně.
Sněžní lidé
V Severí zemi Forochelu žil ve Třetím věku národ, jemuž Sindar říkali Lossothové, ale v západštině se jim říkalo Sněžní lidé z Forochelu. Nebyl to silný národ a zvolil si život na pobřeží velk ledové zátoky, aby byl mimo dosah bojovných lidí z jihu. Byli ostražití a výborně se vyznali v drsné ledové pustině. Lovili tam, kde jiní zběř nenacházeli, stavěli si teplé domy ze sněhu tam, kde jiní hynuli mrazem, a rychle cestovali na kostěných bruslích a saních. Byli nespornými pány této mrazivé země.
Starý hvozd
Ve Třetím slunečním věku zbýval z prastarých lesů, které kdysi pokrývali celý Eriador jen kousek výhcodně od Kraje mezi řekou Brandyvínou a Mohylovými vrchy. To byl Starý hvoz d a sídlilo v něm mnoho zlovolných stromových duchů, kvůli nimž bylo nebezpečné tudy cestovat. U východního konce Hvozda však žil tvor jménem Tom Bombadil, který těmto duchům dovedl poručit.
Stínovlas
Komoň, Rohanský kůň, největší z Komoňstva. Byl zkrocen čarodějem Gandalfem, který na něm jezdil beu uzdy a sedla jako Bílý jezdec. Stínovlas se mu říkalo pro jeho stříbrošedou srst a byl to jediný kůň, který dokázal předběhnout okřídlené stvůry nazgûlů. Nesl Gandalfa do bitev v Helmově žlebu, na Pelennorských polích a k Černé bráně Mordoru.
Stromy Valar
Ze semen stvořených Yavannou vyrostly ve věku Lamp stromy Ardy. Mnohé byly v té době mohutnější než jak je známe dnes. Některé však navždy zmizely jako ithilienská culumalda a zlatý mallorn, nejvyšší ze stromů Středozemě, který rostl v Lothlórienu. Avšak nejkrásnější byli dva Stromy Valar.
Když Melkor zničil Lampy, jenž osvětlovaly celý svět, Valar opustili Středozem a stvořili Země neumírajících, kde si vytvořili druhé království – Valinor. Tam Yavanna usedla na zelený pahorek Ezellohar nedaleko zlaté brány Valinoru a zpívala mocnou píseň zatímco ostatní jen okouzleně přihlíželi. Nienna však mlčky přemýšlela a její slzy skrápěly zem. V tuto hodinu se na celém světě neozývalo nic jiného než Yavannin zpět a z pahorky vyrazily dva proutky. Semenáčky rostly, až byly krásné a vysoké a rozkvetly. A tak procitly Stromy Valar.
Jeden měl tmavozelené listy, které byly zespodu jako zářící stříbro, z jeho květů stále padala rosa stříbrného světla. Jmenoval se Telperion, Silpion a Ninquelótë. Druhý měl listy svěže zelené jako právě rašící buk s okrajem z třpytivého zlata. Na jeho větvích visely hrozny květů jako žluté plamínky, každý v podobě žlutého rohu, z něhož prýštil na zem zlatý déšť. Z toho Stromu se linulo velké světlo a teplo a jmenoval se Laurelin, Malinalda a Culúrien.
Zář každého Stromu v sedmi hodinách dorůstala do plnosti a opět pohasínala a každý se probouzel hodinu předtím, než druhý přestal svítit. Tak ve Valinoru nastávala dvakrát ze den hodina měkčího světla, kdy byly oba Stromy utlumené a jejich paprsky se mísily. Tak vzniklo první počítání času.
Telperion dorostl a rozkvetl jako první. Hodinu, kdy zazářil bílý záblesk stříbrného svítání, nezahrnuli Valar do počtu hodin, ale pojmenovali ji Hodina otvírání a od ní počítali věky svého panování ve Valinoru. Proto čas, kdy kvetl Telperion, končil v šestou hodinu Prvního dne i všech radostných dnů potom až do Zatmění Valinoru, a ve dvanáctou hodinu dokvétal Laurelin.
Každý den ve Valinoru tedy trval dvanáct hodin a končil míšením světel obou Stromů. Světlo Stromů však vydrželo dlouho než ho odnesl vánek nebo se vsáklo do země, a Varda střádala rosu Telperionu a déšť Laurelinu, jenž byly pro celou zemi Valar jako studnice vody a světla.
Mandos prorokoval, že až se elfové probudí, nejdříve pohlédnou na hvězdy. Velké světlo bude jejich úpadkem a v nouzi budou vzývat Vardu. Tak Varda vzala rosu Telperionu a stvořila největší ze všech děl Valar od příchodu do Ardy – nové a jasnější hvězdy. Proto je její jméno Eä Tintallë, Rozsvětitelka. Tehdy vytvořila Carnil a Luinil, Nénar a Lumbar, Alcarinquë a Elemmírë a mnoho jiných hvězd a sestavila na nebesích znamení Ardy. Wilwarin, Telumendil, Sdoronúmë, Anarrímu a Menelmacara (Orion) s jeho svítícím opaskem, který předpovídá Poslední bitvu, jenž bude na konci dnů. A vysoko na severu zavěsila jako výzvu Melkorovi korunu sedmi mocných hvězd, Valacirci, Srp Valar a znamení soudu (Velký vůz). Vypráví se, že když na oblohu vstoupil Menelmacar a modrý oheň Helluinu zakmital v mlhách nad okrajem světa, v tu hodinu procitly Ilúvatarovi Prvorození u hvězdného jezera Cuiviénemu a jejich oči ze všeho nejdříve spatřily nebeské hvězdy.
Když Melkor zatoužil po silmarilech a nedostal je, zatoužil po pomstě. Spřáhl se spavoučicí Ungoliant. Melkor černým kopím udeřil oba Stromy až do jádra, hluboko je ranil a jejich míza prýštila na zem jako krev. Ungoliant ji vysála a pak chodila od jednoho Stromu ke druhému, přikládala k jejich ranám sosák a vysála je. Její jed pronikl do jejich tkání a usušil je od kořene po větve a listí, a ony zašly. Pak Ungoliant vypila Valarské studnice do dna. Tak došlo k Zatmění Valinoru. Yavanna nemohla Stromy oživit, neboť jsou některá díla, která i Valar mohou učinit jen jednou. Avšak světlo žilo v silmarilech. S nimi by Yavanna mohla Stromy vzkřísit než jim uhnijí kořeny, a tak požádala Fëanora, aby silmarily otevřel. Fëanor však prohlásil, že i on může některé věci učinit jen jednou jako právě silmarily. Dlouhu dumal a zdálo se mu, že je obklopen nepřáteli. Melkorovi lži přinesly své trpké ovoce. Pak Fëanor prohlásil, že ze svobodné vůle silmarily nevydá. Mohlo by se zdát lhostejné, co Fëanor odpověděl, neboť v té chvíli již měl silmarily Melkor, ale kdyby tehdy řekl Fëanor ano, mnoho věcí by se odehrálo jinak.
Nienniny slzy omyly špínu Ungoliant, Stromy však vyléčit nemohly. Yavanna dlouho sama zpívala ve stínech. Ale když naděje selhávala a její píseň zakolísala, na bezlistých větvích Telperionu vyrostl jeden stříbrný květ a na Laurelinu jediný zlatý plod. Yavanna je vzala a Stromy zašly. Jejich neživé kmeny dosud stojí ve Valinoru jako památka na zaniklou radost. Plod a květ dala Yavanna Aulëmu a ten pro ně zhotovil nádoby, aby se uchovala jejich záře. Tyto nádoby daly Valar Vardě a ona jim dala moc křižovat nižší oblasti Ilmenu a vyslala je, aby putovaly po stanovených drahách nad opaskem Země od Západu k Východu a zase se vracely.
Vanyar říkali Měsíci Isil, Třpyt, byl to květ Telperionu, a plod Laurelinu, Slunce, nazývali Anar, Ohnivě zlatý. Noldor jim také říkali Rána, Toulavý a Vása, Ohnivé srdce, jež probouzí a stravuje, neboť Slunce bylo znamením k probuzení lidí a úpadku elfů, ale Měsíc uchovává vzpomínku na ně.
Lodičku Slunce řídila dívka Arien, ohnivý duch Maia. Měsíc kormidloval Tilion, lovec z Oromëho družiny. Arien byla mocnější než Tilion. Tilion byl toulavý, měl nejistou rychlost a nedržel se stanovené dráhy, snažil se přiblížit k Arien přitahován její nádhernou, přestože ho plamen Arien pálil a ostrůvek Měsíce se zatmíval. Pro Tilionovu toulavost a prosby Lóriena a Estë, kteří říkali, že by ze Země byl zaplašen spánek a odpočinek a hvězdy by byly skryty, ponechala Varda světu dobu, kdy bude mít déle stín a polosvětlo. Proto Anar chvíli odpočíval ve Valinoru v chladné náruči Vnějšího moře a večer byl dobou největšího světla a radosti v Amanu. Za svítáni však na Blažené říši ležely stíny hor a Valar nejvíce truchlily nad smrtí Laurelinu.
Morgoth nová světla nenáviděl. Napadl Tiliona, ale ten zvítězil. Arien se Morgoth bál. Přesto ani Slunce ani Měsíc nemohou připomenout dávné světlo Stromů, to nyní žije jen a pouze v silmarilech.
Středozem
Velká planina Středozem dostala tvar v nejstarších dobách Ardy. Ležela východně pd Amanu neboli Zamí neumírajících. Od Amnu byla Středozem oddělena Velkým mořem Belegaerem. Avšak na konci Druhého věku byly Země neumírajícíh odňaty z Kruhů Světa. Středozem se během věků velmi změnila a nakonec se vyvinula v dnešní kontinenty Evropu, Asii a Afriku.
Šerá brázda
Jedna z nejstarobylejších a nejzáhadnějších pevností ve Středozemi. Nacházela se v Rohanu. Vedla k ní točitá silnice po strném srázu v horách. Každá zatáčka se ostře stáčela do protisměru a na každé obrátce byly veliké oblé kameny ve tvaru dřepících břichatých mužů. Silnice se pyramidovitě plazila vzhůru, až dospěla ke skalní stěně na vrcholu, v níž byl proražen otvor a svažitá cesta vedle dál k Hradišti. Byla to vyvýšená horský louka, po níž vedl dlouhý dvojstup neopracovaných černých kamenů, který se rovnou čárou táhl k Dwimorbergu „Strašidelné hoře“ a černé kamenné stěně v lese Černoboru. Tudy se šlo do tajného údolí, kde strašili duchové Mrtvých a bránili živým projít tímto průsmykem na ruhou stranu Bílých hor.
Šerou Brázdu postavili v Druhém věku lidé z Bílých hor, předkové Vrchovců. Přestože později přísahali věrnost Gondoru, byli Sauornem zkaženi, a své spojenci ve válce zradili. Za porušení přísahy byli prokleti a nesměli spočinout. Po celý Třetí věk obcháízelo přízračné vojsko tuto část Dwinmorbergu, jenž se nazývala Stezky Mrtvých, jako Mrtví z Šeré Brázdy. Teprve po příchodu Aragorna II mohli splnit přísahu a dojít tak pokoje.
Šmak Zlatý
Ereborský drak, největší z draků Třetího věku. Byl to zlatorudý ohnivý drak s neproniknutelnými šupinami. Jedinou zranitelnou část těla – břicho – měl chráněno drahokamy, které mu zarostly do kůže, jak se rozvaloval na pokladech. Ví se, že žil v Šedých horách než přiletěl v roci 2770 do Ereboru. Tak vypálil a vyplenil Dol a vnikl do Království pod Horou a vyhnal z něj trpaslíky. Roku 2941 byl vyrušen příchodem Thorinové družiny, v níž se nacházel i jistý hobit Bilbo Pytlík. Šmak zaútočil ve vzteku na Jezerní lidi z Esgarothu a byl zabit šípem Barda Lučištníka, jenž prorazil jediné nechráněné místo na jeho břiše.
D.J.