Nedávno jsem navštívila výstavu k 700-stému výročí zrušení řádu templářských rytířů s názvem Tvář Leonarda da Vinci – Příběh rytířského řádu Templářů. Jak jsem slíbila, ve zkratce se s vámi podělím o své dojmy.

Před vchodem do sálů – jakoby strážila poutníky – stála socha templářského rytíře na koni v životní velikosti, v jeho typickém oblečení; helmě, drátěné košili a rukavicích a sněhobílém plášti s rudým křížem na hrudi. Prohlédla jsem si ho pěkně zblízka do posledního detailu a pořídila pár fotek.

Na samotné výstavě byla k vidění řada historických pokladů, které patřily templářům. Exponáty jsou vesměs velmi staré a naprosto unikátní. Nože a dýky, meče, mince, pečetidlo, knihy a listiny, ručně psaná řehole, rozeklané kříže, cestovní peněžní žetony, stříbrná mince krále Filipa Sličného, čepel kopí sv. Longina (Longinus byl římský setník, jehož zbraň probodla bok ukřižovaného Krista) a spousta dalších památek. Zajímavým předmětem byl hrot šípu z poslední templářské bitvy u Akkonu, nebo úlomek kamene s dodnes zachovanou zaschlou krví velmistra Guillauma de Beaujeu. Vystavené předměty byly v přítmí zajímavě nasvícené, což dodávalo všemu tajemnou a magickou atmosféru.

Meče a dýky byly obyčejné a jednoduché (zdaleka ne tak majestátní, jako ty v soukromé sbírce na Eagle Rock:)), častým používáním a zubem času zčásti zrezivělé, s hlavicemi, zdobenými templářským křížem. Jeden z mečů mě zaujal svým zvláštním zdobením; po celé délce dlouhé čepele se táhl vyrytý nápis v latině: Non nobis, Domine, non nobis, sed nomini tuo da gloriam – známé to heslo templářského řádu.

Obdivovala jsem i panensky bílé pláště z jemné látky s rudým křížem na prsou, symbolem Kristovy krve, které templáři používali pouze při zasvěcovacích rituálech.

Sály strážilo několik postav templářů v původní zbroji. Překvapilo mě, že nebyli moc velkého vzrůstu, jenom kolem 170 cm. Ostatně, to je pro středověk typické. Bílé vojenské pláště byly z lněného plátna, na omak dost pevné. Drátěné košile templáři vzhledem ke čtyřicetistupňovým teplotám ve Svaté zemi nenosili.

V interiérech zámku se bohužel nesmělo fotit, takže obrázky dalších vystavovaných předmětů jsou stažené z netu.

Hodně mě zaujal templářský kámen SATOR s nápisem SATOR AREPO TENET OPERA ROTAS. Jednotlivá slova jsou napsána pod sebou a tvoří jakousi magickou formuli, kterou lze stejně číst v řádcích zleva doprava i naopak, a také ve sloupcích shora dolů, či zezdola nahoru.

Další raritou, jež tu pokojně spočívá v důstojné černi, je nejstarší řehole templářů, rukopis z 12. století. Sepsal je pro ně opat Bernard z Clairvaux.

Dalším zajímavým předmětem byla olověná bula (pečeť) s pergamenem, datovaná 27. 4. 1167, která patřila velmistru Betrandovi z Blancafortu. Na jedné straně je Šalamounův chrám v Jeruzalémě, na straně druhé dvojice rytířů, jejichž nejpravděpodobnější význam je, že templář v sobě spojoval dvě zcela protichůdné osobnosti – mnicha, který chválil Boží jméno modlitbou a válečníka, který šířil Boží slávu mečem.

Tohle je „kniha hrůz”, Processus Census Templarios, unikátní svazek dokumentů z vatikánského tajného archivu, který obsahuje faksimilie záznamů, pořízených během výslechů templářských rytířů, uvězněných a mučených na hradě Chinon, 17. až 20. srpna 1308. Doopravdy mi šel z ní mráz po zádech.

V roce 2001 byl objeven v tajných vatikánských archívech tzv. Chinonský pergamen, dokládající, že již v roce 1314 papež Klement V. templáře tajně omilostnil a že šlo neoprávněné pronásledování, ke kterému byl papež donucen.

Jediný dochovaný exemplář templářského žetonu z 12. století. Je to tzv. Templářský kreditní kód, středověký ekvivalent dnešních cestovních šeků. Poutník si uložil své finance na nejbližší templářské komendě a obdržel za ně tento bronzový žeton, který představoval určitou hodnotu. Cestovatel, který má v kapse jen kus kovu, je pro lupiče nezajímavý. V cíli své cesty pak žeton předložil na jiné komendě, kde mu vyplatili hotovost. K tomu ovšem musel znát příslušné heslo a podobou odpovídat popisu, který na komendu přinesl ve vzkazu poštovní holub.

Tříska z pravého Kristova kříže, uložená v dřevěné schránce ve tvaru kříže.

Pískovcový reliéf Templářský kříž.

Zlatým hřebem výstavy byl údajný originál renesančního obrazu Leonarda da Vinci, datován kolem roku 1505. Chráněn neprůstřelným sklem na nás hleděl možná sám génius Leonardo (mimochodem, v této místnosti je jediný securiťák, s kterým jsme se během celé výstavy setkali). Autorství obrazu je sporné, i když několik indicií poukazuje na Mistra Leonarda. Materiál, topolové dřevo, na které s oblibou maloval jenom on; otisk prstu, zanechaný v čerstvé barvě, totožný s otiskem na obraze Dámy s hranostajem; použité barvy, anebo jeho podpis – latinský nápis Pinxit Mea (Moje práce) na zadní straně obrazu, psaný zrcadlově, jak bylo u Leonarda zvykem. Barva očí muže na obraze se mění se vzdáleností, ze které se člověk dívá. A při větším odstupu lze v namalovaném plnovousu zahlédnout ještě jednu tvář – Kristovu.

Pro mne ale nejpříjemnějším překvapením výstavy bylo potvrzení mých dohadů, že řád templářů i přes oficiální zrušení v roce 1312 nadále fungoval v utajení a jeho následovníci přetrvávají až do současnosti. Na výstavě je k nahlédnutí jmenovací listina všech velmistrů od roku 1118 až do roku 1312 a dalších tajných velmistrů během všech staletí až po jmenování toho současného a zatím posledního templáře, pana Alberta Zampolli z Itálie.

Dnes už řád zdaleka nezastává stejnou funkci jako ve středověku, spíš bych řekla, že si pánové hrají na rytíře, co je ale úžasné je, že Řád templářských rytířů přetrval dodnes.

Templar forever!

Styx

P.S. Postrachu a Amone, můj zájem o tuto výstavu byl ryze historického rázu.