Ve většině evropských zemí bylo čarodějnictví pozůstatkem místního pohanského náboženství. To přežívalo ještě nejméně 1000 let po zavedení křesťansví.
Umění mudrců
Slovo “čarodějnictví” znamená jednoduše “umění mudrců”. Od 15. století se jím označovalo výhradně provozování magie, ať už je provozovala žena nebo muž. Čarodějnictví se v Evropě praktikuje dodnes. Ve Francii se každý týden pořádají “esbats”, srazy čarodějnic, a v Itálii má “la vecchia religione” (staré náboženství ) své přívržence, i když tu vládne křesťanská církev.
Obrovský počet čarodějnic, které byly v 16. a 17. století mučeny a upáleny, podává svědectví o tom, jak rozšířené čarodějnictví v té době bylo. Víra v jeho moc byla všeobecně rozšířená.
Pronásledování čarodějnic se rychle rozšířilo po celé Evropě a tisíce nevinných lidí byly zabity.
V Anglii bylo popraveno 200 čarodějnic na základě svědectví jediného muže, “lovce čarodějnic” Matttewa Hopkinse.
Mnozí z odsouzených a pronásledovaných přitom jenom oslavovali pohanské svátky jednotlivých ročních období. Ve skutečnosti oslavovala tyto dny i křesťanská církev, ale dala jim jména svatých, aby zakryla jejich pohanský původ. Oslavy plodnosti polí i zvěře byly křesťanskými pronásledovateli čarodějnic zvlášť bedlivě sledovány. Tak se jejich nejčastějšími oběťmi stávali chudí lidé, žijící v úzkém spojení s přírodou a používající bylinky a zaříkadla pro léčení, kteří si vůbec nebyli vědomi toho, že provozují čarodějnictví. Je ironií, že i nejvýznamnější křesťanský symbol, kříž, byl používán již v pohanských dobách, tisíce let před narozením Krista. Byl to kosmický symbol, strom života spojující nebe a Zemi; vertikální část symbolizuje spiritualitu, horizontální spojení se Zemí.
Kříž byl často pokládán do kruhu, který představoval Slunce a věčnost. Společně byly symbolem Země a jejího vývoje ve čtyřfázovém cyklu.
Tento symbol byl v mnoha formách přírodní magie používán pro štěstí i na ochranu.
Zvířata a věštění
Bůh čaroděnického kultu se vždy nazýval ďábel. Ďábel znamená doslova “malý bůh”; s příchodem nového boha se starý bůh často stává ďáblem.
O ďáblovi se věřilo, že na sebe bere lidskou nebo zvířecí podobu.
Nejstarší záznam o takto se zjevujícím ďáblovi se nachází na jeskynních zdech v Ariége v jižní Francii. Malba ukazuje muže oblečeného do jelení kůže, na hlavě nesoucího parohy. V Německu a Francii bylo rozšířeno převlečení za kozla, zřejmě odvozené od boha Cernuna.
Při věštění byli často používáni “důvěrníci”. Vůdce čarodějnického srazu určil, jaké zvíře má každá čarodějnice nebo čaroděj mít za svého důvěrníka. Ve Francii byla tímto důvěrníkem vždy ropucha, konzultovaná před každým zamýšleným podnikem.
Dodnes se o letním slunovratu pořádají na mnoha místech Evropy ohnivé festivaly, při nichž dobytek musí probíhat ohněm. Tento rituál má ochraňovat.
Páry skáčou přes plameny, házjí do ohně sporýš a říkají: “Ať mě opustí všechna smůla a shoří spolu s ním.”
Domů si pak odnášejí zapálenou tyčinku a oheň tk přenesou do domácího krbu.
Praktikována byla i magie přenosem, založená na víře, že neštěstí může být přeneseno z člověka na zvíře, nebo dokonce na předmět.
Ve Walsu byla nemoc obvykle přenášena na kuře a v Itálii byla horečka předávána stromu.
Nordické tradice
Seveřané často používali a dodnes používají k věštění runy. Runy, jak je dnes známe, pravděpodobně vznikly ve 3. století př. n. l. Každá runa předstvuje písmeno, kromě toho má ale také určitý magický význam, jako například plodnost nebo prosperitu. Při věštění se házelo kostkami, na kterých byly runy vyznačeny, a výsledek byl potom interpretován.
Darkness
Čarodějnická kniha, autor: Nicola de Pulford