Januar, Februar, März, Apr…a sakra!

Věnováno všem exZasvěcencům, kteří snad nachvíli ztratili půdu pod nohama.

Nejen, že je půlka semestru fuč. Nejen, že nemám v čem chodit v jarním počasí (a to doslova, neboť jsem bez bot!). Nejen, že mi hrozně moc chybí prosinec, ale ještě ke všemu je apríl. A jak na potvoru první! To jednomu na dobré náladě moc nepřidá.

Chápete.

Nechápete?

Apríl…jaro..havěť…velikonoce…ožralí blbečci pod oknama…nablitý na silnici…děcka potmě na kolech bez světel…a tak dále a tak dále. Nehodlám tu dnes šířit pesimismus. Toho máme každej dost. Ale vlastně možná bych tak trochu mohla. Nebo spíš nostalgii. Ostalgii. HSSstalgii. – Sorry, ale na těch třech S po sobě trvám, reforma pravopisu mi je plně povoluje.

Proč tu vůbec blábolím o HSS? Cítím k tomu takovou…povinnost. Ano, vím, vím. Hříchy Severuse Snapea již dávno neexistují, Beatrix! Kolik to? Dva-tři roky? Fantasmagorium. Vlastně dost málo z nás původních pojalo změnu názvu jako změnu stavu. Nebo se pletu? Ale asi jsme už tenkrát měly. Bylo to znamení, dámy. Znamení (zla), že se blýská na jiné časy. Neříkám, že špatné!

Asi nám to nedošlo…budu mluvit za sebe, mně to nedošlo. Změnilo se tak nějak těch věcí víc. Na něčem nesu vinu, něco se odkleplo bezemě, ale ve výsledku, teď, po „tom všem“ se musím usmívat. A víte proč? Protože mám, co jsem chtěla. I když tak jak jsem nechtěla.

A ti druzí též.

To je přece skvělý, ne?

A zase se ptáte – proč?! Proč nám to tu Beo říkáš, za co?! Tak já vám to teda řeknu, četla jsem si starý témata. Témata ohledně řádu, historii a tak. Pamatujete si to ještě vůbec? Někdy kolem 2005. Slash pro nás byl slovo roku a slastně jsme áchaly kdykoliv se Snape mihl na chatboxu. Netušily jsme, kdože se skrývá pod tou, či onou přezdívkou. Vlastně jsme si je ani pořádně nepamatovaly…

Akčně jsme řešily přihlašování do řádu, řádový pozdrav, hymnu, hábity, hůlky, časopis. Společně jsme bojovaly proti nepřízni osudu a ač každá z jiné díry republiky, tenkrát asi ještě jen české, prakticky denně jsme se vykecávaly na icq. Řeknu vám, změnilo mi to život. A věřím, že vám ostatním taky. Promísily se priority, Morava a Slezsko se usmířilo s Prahou (až to sklouzlo tak trochu k multi-kulti Sprache), rozebraly jsme si Patrioty. Cítíte to? Ne nosem! Srdcem. Patetický, já vím, ale je to tam. Zkuste to.

Nadšení.

Zvědavost.

Netrpělivost.

Nervozita.

Radost.

Smích.

Pro někoho možná i láska.

Ale taky Rozpaky.

Smutek.

Rozhořčení.

Slzy.

Pocit nespravedlnosti.

Křivda.

Vztek.

Odpuštění? Proč ne.

To všechno tam bylo. První srazy, první dojmy, formování povahy, úsudku, postavy. Ať už v jakýmkoliv smyslu.

A teď se proberte o sedm let později.

Leden, únor, březen, duben.

Jak se cítíte? Je to tam? Je tam aspoň ještě něco? Já myslím, že jo. Proto tu sedím, usmívám se, a s potěšením píšu aprílovej úvodník do obnovenýho Pentagramu.

Není to vtip. Celej život je vtip. Jestli existuje bůh, má jó dost morbidní smysl pro humor.

Pro mě je duben čtverka. Čtverka je skvělý číslo. Takový hranatý. Akorát ke stolu.

(Né, že bych si na trojku stěžovala…)

Jedna čtyři dva tisíce dvanáct. Bystrozorky, Smrtijedky, VIP Members, mudlové, chatbox.

Mrzí vás, že už není řád? Nemusí. S tím jak u něj proběhla evoluce vážně ne. Bylo to pěkný, o tom žádná. Je hezký na to vzpomínat, ale ty, co za to stály potkáte právě tady.

Bystrozorky

Smrtijedky

VIP Members

A ty jsou Řád. Nemůžete glorizovat instituci, jejíž podstata vám uniká. Nemůžete udržet společenství, se kterým nesouzníte. Nemůžete udělat vůbec nic, pokud vám chybí smysl pro humor. Protože to, vážení čtenáři, to je v životě to úplně nejdůležitější. Přesněji čtvrtý nejdůležitější.

Zdraví.

Láska.

Štěstí.

Humor.

Silná čtverka.

 

Díky, že jste.

I sedm let poté.

Ty starší ještě lepší než dřív, ty nové prostě kouzelné.

Pro mě jste všechny Vyšší.

 

Na dalších sedum krát sedum let připíjí

Vaše

Beatrix