Po nějaké době ode mě přichází další vícedílová sada, a to slibované sexuální deviace. V příštích článcích se proto zaměřím na objasňování jednotlivých pojmů, které se v povídkách mnohdy objevují. Dnes, na úvod, přináším vysvětlení tohoto sousloví, (celkem)
stručný popis a jeho souvislosti s homosexualitou.

Sexuální úchylky neboli deviace jsou popisovány jako odchylky od sexuálního zaměření či motivace člověka, jako sexuální chování vybočující z norem společnosti… prostě jako něco „nenormálního“ (což ale mnohdy není zrovna vhodnej výraz…). Patří do skupiny tzv. sociálních deviací, stejně jako například alkoholismus či sebevražda.

Slovo deviace se odvodilo z latinského devatio, neboli úchylka, vybočení. Ale zařazení takovýchto růzností mezi úchylky neboli parafilie (novější vyjádření sexuálních deviací, význam je skoro stejný. Pojem SD byl hojně používán do 80. let 20. století, ale přetrvává stále) záleží na historii a hlavně na společnosti jednotlivých států. Proto se také stává, že zatímco v některých zemích je např. registrované partnerství bez problémů schváleno (Nizozemí), jinde se láska lidí stejného pohlaví bere jako zločin (arabské země, třeba Irán, kde se i popravuje…). Stejně jako u homosexuality se postupem času měnily názory na masturbaci, soužití větší společnosti lidí, atd. Jednoduše řečeno, velmi podstatnou roli zde hraje tolerance a schopnost přijmout něco nového, co ale do života patří.

Mezi parafilie ale nepatří jen těch pár známých pojmů. Je jich desítky až stovky, každá se od té druhé nějak liší. Uvádí se třeba příklad ženy, kterou vzrušovalo koupání ve Vltavě. Ale žádná jiná řeka ani nic podobného na ni podobný účinek nemělo. Proto neexistuje obecná teorie, podle které by se mohly hezky uspořádat. Používalo se dělení na deviace v objektu a deviace v aktivitě, ale zjistilo se, že valnou většinu úchylek není možné takhle jednoznačně zařadit.

Z klinického a psychiatrického pohledu, na rozdíl od sexuálního a psychologického, se parafilií určuje mnohem méně. Přesněji pouze ty, které splňují obecná kritéria poruchy: způsobují svému nositeli narušení vztahů, zatěžují jeho psychiku a znemožní mu žít běžným životem.

Parafilie se začaly brát jako zdravotní (a vrozený) problém až na konci 19. století, kdy se největší zájem věnoval homosexualitě (do té doby se toto chování bralo v morální a trestně-právní rovině). Homosexualita byla nejprve řazena do „stavů oslabenosti psychiky (vedle idiocie, kretenismu…), pak byla přeřazena mezi psychopatické stavy. V roce 1952 ji Americká psychiatrická asociace začlenila mezi sociopatické poruchy, o 16 let později byla přesunuta mezi parafilie, odkud byla roku 1987 (stále v Americe) konečně vyškrtnuta. Tohle rozhodnutí se sice dost kritizovalo (netolerantní občané prosazovali svou), ale v roce 1994 tento posun přijala Britská vláda, o pár let později např. Čínská psychiatrická asociace.

Pokud v souvislosti s parafiliemi uvidíte slovo léčba, samozřejmě nemá stejný význam jako třeba u léčení chřipky, protože něco vrozeného prostě uzdravit nejde (a trvalo dlouho, než to byli lidé schopní pochopit). I když v souvislosti s homosexualitou léčba znamená proces změny orientace lékařskými metodami, platí to pouze pro ty, kteří homosexualitu považují za zdravotní poruchu, jež je nutno léčit. Tohle téma se stalo předmětem mnoha sporů, v nichž jedna strana tvrdila, že změna orientace na heterosexuální možná je, a druhá strana namítala, že se sice změní životní styl, ale založení člověka zůstane stejné.

Metody psychoterapeutické léčby tedy nemají člověka „vyléčit“, ale naučit ho, jak se svou sexualitou žít a vyrovnat se s ní, ne se jí zbavit nebo změnit. Způsoby jsou dost různorodé, některé si dokonce protiřečí a navzájem se vyvracují, já jsem vybrala pár těch známějších na ukázku.

Normalizace
– způsob, při kterém se deviantní chování a tužby potlačují a člověk se učí žít „normálním“ životem

Kanalizace
– nenechte se zmát názvem, jedná se o hledání nějaké náhrady pro uspokojení tužeb a sexuální uvolnění (příklad zmiňovaného protikladu, tato metoda je opakem normalizace)

Sebepřijetí
– cílem bývá buď smíření se se svým problémem a přijetí svých tužeb, nebo naopak distancování se od nich (člověk se musí uvědomit, že v jeho životě neexistuje pouze ona parafilie, ale spousta jeho dobrých vlastností a schopností)

Socializace
– spočívá v tom, že člověk své potřeby uspokojí ve společensky tolerovaných vztazích (u pedofilie například vztah s dětmi v rámci rodičovství nebo zájmové činnosti), uplatní požadované sex. praktik v manželství nebo partnerství atd. (protiklad k prvním 2ma metodám, navíc je tento způsob v rozporu se současnými názory na parafilie, proto se používá pouze v individuální terapii)

Pak jsou tu i chirurgické metody typu kastrace, ale jako předmět odborných sporů se moc často nepoužívají, protože pro vyřešení problému je podstatnější mozek…

Otázka biologické podstaty parafilií není dodnes pořádně objasněná, ale v hlavních psychologickém a sexuálním proudu převládá názor, že určité základní sexuální rysy jsou spojeny se základy psychiky a pravděpodobně vycházejí z genetického základu.

U některých konkrétních případů dosažení sexuálního vzrušení se předpokládá, že v minulosti člověka došlo k něčemu, co na něj mělo v tomto ohledu vliv a co vlastně parafilii „způsobilo“ – zásadní vliv nějaké události (přímý, který se projevuje tendencí vyhledávat osoby, zážitky, atd., jenž jsou podobné situaci největších sexuálních vzrušení v dětství a raném dospívání, a nepřímý). Tato vývojová příčina se dřív přiřazovala nejen k homosexualitě, ale i třeba k pedofilii, na základě toho se „nemocem“ snažilo předcházet (dnes tyto teorie víceméně už vymizely).

A existuje samozřejmě i náboženské pojetí parafilií, které obvykle říká, že úchylku, způsobenou vlivem dědičného hříchu, lze překonat a následně se jí zbavit modlitbami a vírou v Pána. Je sice pravda, že tento přístup může problém vyřešit, ale také prohloubit a zhoršit, ovšem ne tolik, jako když se parafilie označí za projev slabosti a hříšnosti člověka.

Z hlediska právního systému a práv vůbec se v některých případech parafilie bere jako polehčující okolnost, jako něco, čemu pachatel nebyl schopen vzdorovat. Zpravidla ale příčinou nebývá samotná úchylka, ale problémy, se kterými se člověk díky ní musí potýkat – její potlačování nebo nevnímání, atd., což způsobuje nepříčetnost a neschopnost se ovládnout. V takovém případě nejde obviněný do vězení, ale do příslušného zdravotního ústavu. Jsou tu ale bohužel soudní i policejní případy, při kterých obviňujícím nesešlo ani tak na tom, jaký čin byl způsoben a jaké měl následky, ale drželi se myšlenky, že „zavřenej úchyl, dobrej úchyl“ (velmi jednoduše řečeno), a je nutné je umístit do léčeben a vězení, i když třeba ani nikomu neublížili.

Autor: Lien Sirael