První článek série věnuji nejen pedofilii. Uvnitř najdete podrobný popis, něco málo z historie, ale také podskupiny a několik příkladů, například zodpovězení otázky, jedná-li se v případě Draca a Luciuse opravdu o pedofilii.

Poznámka: Deviace, o kterých budu psát, nejsou seřazeny podle abecedy.
Základní definice pro pedofilii zní zhruba takto: trvalá nebo dlouhodobá náklonnost a erotická reaktivita vůči nedospělým chlapcům a dívkám. Člověk s těmito sklony se nazývá pedofil. Označení přišlo z latinského slova paidofilia neboli láska k dětem (jak výstižné…), což je složenina dvou slov, pais (dítě, chlapec) a filia (láska, přátelství). Dříve, v antickém Řecku, se slovo pedofile údajně používalo jako synonymum k pederastii, což označuje pouze mužskou náklonnost k chlapcům (takže se dá říct, že pederastie je podskupinou pedofile). Poprvé byl tento termín zaveden jako psychiatrický roku 1886 Richardem von Kraff-Ebing. V neodborném užití (např. média) můžeme často postřehnout, že se pedofile používá i v posunutém a tudíž nepřesném významu (označení sexuální aktivity s dětmi, nakládání s dětskou pornografií, případně pohlavní zneužívání).

I když jsem na začátku uvedla všeobecnou definici, způsobů popisu této deviace je samozřejmě několik. Mezi základní rozdíly definicí patří např. nestejný pohled na věk dětí – někde se pedofile zužuje pouze na reaktivitu vůči dětem s nevyvinutými druhotnými pohl. znaky, jinde se zahrnují kromě předpubertálních i děti v ranné pubertě a dospívající, jejichž vzhled, projevy a působení si zachovaly dětské rysy. Ve většině případů se za pedofilii považuje výhradní nebo převažující reaktivita vůči dětem, protože obdobná schopnost milovat dítě či jím být citově přitahován/a je v určité míře vlastní značné části lidí.

Definice, pod které pedofilie spadá, ji omezují na konfliktní situace a projevy, tzn. nutkání po zakázaných aktivitách s dětmi nebo problémy (stres), které jsou způsobeny jejich neumožněním. Což vlastně znamená, že pod pedifilii nemusí nutně spadat případy, kdy svému nositeli ani dětem nepůsobí žádné problémy. Naopak tam patří ty případy, kdy se sexu s osobami pod věkovou hranicí dopustí člověk, který převažující erotické zaměření na děti nemá.

Pedofilie se pro zjednodušení dá dělit na dvě skupiny: na pravou a nepravou (situační). Pravá pedofilie, ve významu, v jakém byla zavedena, se nazývá také preferenční nebo fixovaná, zatímco jejím protikladem (v rámci příčin sexuálních kontaktů s dětmi) je pedofilie nepravá, příležitostná, situační, regresní (regrese – pohyb zpět, návrat) nebo incestní (incest – sexuální aktivita mezi blízkými příbuznými). Příčinou nepravé pedofilie bývá třeba stres, manželské problémy či neschopnost najít si dospělého partnera. Sexuální zneužití dítěte proto může, ale i nemusí být příznakem toho, že pachatel je pedofil – podle odhadů jen 2-10 % pachatelů splňuje běžná kritéria pedofilie.

Podskupiny pedofilie:

Nepiofilie, infantofilie – náklonnost (zpravidla erotická) vůči dětem ve věku pod 5 let; u žen obvykle splývá s mateřským instinktem

Efebofilie, pederastie – erotická reaktivita vůči dospívajícím chlapcům; někdo ji dělí na dva typy podle stáří objektu

Hebefilie, korofilie – totéž co efebofilie s tím rozdílem, že objektem zájmu jsou dívky

Na konci 20. století se rozšířily termíny boylove (efebofilie) a girllove (hebefilie), ale nepovažují se za uznávané sexuologické pojmy, spíš jako kulturně-sociální označení. Jako boylovery či girllovery označují pedofilové sami sebe, a to například na chatech nebo v diskusích, ať už uzavřených či přístupných pro širší veřejnost včetně lidí v jiných životních situaích a zastánců opačných názorů. Roku 1997 byl jedním z boyloverů (jay_h) sepsán dokonce Boylove manifest, který byl přeložen do několika jazyků a umísteň na mnoho internetových stránek. Postupně jeho význam ale poklesl.

I přes to, že z lékařského hlediska se pedofilie chápe jako porucha, mnozí psychologové a sexuologové říkají, že tuto orientace mělo mnoho lidí, jež byli dětem přínosní, například Hans Christian Andersen, Lewis Caroll či Jaroslav Foglar.

Pedofilie ve slashi:

Nejčastěji ji vidíme v páru Draco a Lucius, v tomto případě by ale šlo o tu nepravou, protože Luciuse v povídkách přitahuje pouze jeho syn, není tedy orientován na děti. Také jsem četla několik povídek s párem Sirius/Harry, ve kterých mohlo být Potterovi kolem 12-13 let, je to ale totéž jako u Malfoyů (a Harry se nebránil :-D).

Sadomasochismus

Slovo sadomasochismus se nejčastěji používá jako popis chování se znaky sadismu a masochismu. Na rozdíl od nich však termín pojmenovává aktivitu, ne chování a potřeby jedince. Kvůli tomu ho někteří považují za nesprávný (prý převážně lidé, co ho praktikují), a užívají ho jako název formy sexuální orientace (tzn.vrozený charakter jejich sexuality, parafilii). Abych to mohla rozebírat důkladněji, nejdřív vysvětlím slova zvlášť:

Sadismus

Znamená sexuální uspokojení ze způsobování bolesti jinému člověku, nadvlády nad ním a z jeho strachu. Upřednostňují se ty sexuální aktivity, které zahrnují omezování osobní svobody, pokořování a podřízenost. Sadismus se také používá jako označení sklonu ke krutosti či záliby v cizím utrpení všeobecně, nejen v sexu. Rovněž má podobu pouze erotické záliby, kdy objekt není vážněji ohrožován. O sadismu se mluví jako o parafilii mnohem závažnější než masochismus, neboť se často vymyká kontrole a může vést k vážným zraněním nebo dokonce k vraždě (viz níže).

Název vznikl od jména markýze de Sade (1740-1814, francouzský spisovatel), autora několika částečně pornografických a částečně filozofických knih.

Pseudopedagogický sadismus – určitá forma sadismu, soustředěná především na dospívající, která klade důraz na poslušnost a disciplínu. Může se projevovat nejen ve výchově, ale také ve vztahu k partnerce.

Termín označuje i jednu z typických „rolí“, které jsou součástí D/S (dominance/submisivita), konkrétně vztah Učitel a žák

Nekrosadismus – další z odvětví sadismu; člověku působí vzrušení úplné znehybnění oběti (což může mít za následek i její usmrcení).

Algolagnie – parafilie, u kterých jedinec potřebuje cítit či zažívat bolest kvůli zintenzivnění sexuálního aktu. Do této skupiny patří také sadismus a masochismus.

Masochismus

Je opakem sadismu. Znamená to, že člověka vzrušuje bolest, která se mu způsobuje, a k dosažení orgasmu potřebuje, aby ho někdo týral a mučil. V lehčích formách (pak už se ale nejedná o deviaci) se masochismus může objevit při sexuálních hrátkách.

Pokud budeme pod tímto pojmem rozumět jen sexuální slast vázanou na bolest, není to zas tak neobvyklé, protože v těchto případech bývá ona bolest velmi malá a zřídkakdy obsahuje krutost. Kousání či drápání nehty se dá brát jako běžná součást sexu.

Plně rozvinutý masochismus se s tím však nedá srovnávat, jelikož zahrnuje opravdové ponižování dotyčného a často i kruté tresty. Podřízenost se často symbolizuje pouty a i ta mohou být zdrojem bolesti. Pocit naprostého odevzdání na milost a nemilost znamená pro masochistu důležitou část situace. Stupeň navozované bolesti může sahat od neškodného rituálního “potrestání” až po těžké bičování a bití. Naštěstí masochista obvykle udržuje nad situací jistou kontrolu a výstup ukončí dřív, než dojde k vážnému zranění (často se používá určité slovo, na jehož znění se účastníci dohodnou předem a po jehož vyřknutí vše končí). Pro skutečného masochistu je bolest hlavní složkou sexuální aktivity.

Termín masochismus byl také odvozen ze jména, tentokrát od Leopolda von Sacher-Masocha (1836-1905, rakouský spisovatel a novinář).

Autor: Lien Sirael