Pohádkový drabble: Manori a sedm upírů

Autor: Manori

V dalekém království, kde třaskaví skvorejši dávají dobrou noc, žil byl mocný ministr kouzel, který si svou moc a postavení vyzískal jednoduše tím, že počkal, až jeho předchůdci budou zabiti a odstraněni. On naopak, jelikož nejhorší léta války s temným pánem Amonem byly minulostí, měl více času pro sebe. A tak se vždycky na ministerstvu zavřel do své kanceláře, obezřetně se rozhlížejíc, a vytáhl z šuplete notně otřískané zrcadlo.

„Zrcadlo, zrcadlo, kdo je z celého ministerstva nejlepší, nejmocnější a nejkrásnější?“ leštil horlivě rám.

Zrcadlo si zívlo. „Kolikátého je? Jestli 4., tak sem chodí pan Malfoy přispívat na „charitu“, vyplivlo posměšně. „Tak to nemohu sloužit. Nepotřebuju přesklít.“

„No promiň, můžu za to, že jsem si v první chvíli myslel, že mi radíš se obarvit na blond?“ Přejel si Pastorek rukou po holé ebenové lebce. „A vůbec, neodmlouvej a ukazuj, jsem ministr, tak mě tady sakra budou všichni poslouchat.“

„Když myslíš…,“ zavlnil se obraz ve skle a poslušně ukázal ministrovy portréty.

Tak to chodilo dlouhou dobu, až jednou, bylo to zrovna v době krize, ministerské platy se snižovaly, dokonce i ten ministrův, a spolu s tím klesala už tak nalomená prestiž holé hlavy kouzelníků. Dokonce i zrcadlo stávkovalo, jelikož chtělo přelakovat rámeček. A tak se stalo, že jednoho dne, natruc Pastorkovi, zobrazilo kancelář o patro níže. Tedy bystrozorský kutloch, kde zrovna zpod složek vypadla bledá tvář orámovaná černými vlasy.

„No to snad?!“ Skřípl ministr zuby a pozval si bystrozorku na perský koberec. Na ten ministerstvo totiž mělo. Což mu ona černovlasá bledule s chutí vyčetla a tak zanedlouho už se pakovala z ministerstva pryč. Přes hluboký hvozd, kde potkala vlka Remuse číhajícího na svou Karkulku, a opuštěné ulice LoSu, které zrovna vystřílela nějaká zelená garda, dorazila do skromného příbytku místního vládce upírů.

Ten se svými druhy ji přijal mezi sebe a tak se u nich zabydlela. To ještě netušili, co bude. Pánové upíři zvyklí si dělat co se jim zachce, byli zanedlouho vyvedeni z omylu a nestačili překvapeně cvakat špičáky, jak milá bystrozorka převzala velení. Jen na jedno si prozatím netroufla – přestěhovat nábytek. Přece jen jí výhružný modrý pohled Nejvyššího stačil, aby zrušila kouzlo a vrátila bílou kredenc na místo. Ale jinak si tam docela hezky sou-žili.

Až jednou zakopl ministr po dlouhé době o zrcadlo a za nadávek ho vytáhnul na stůl.

„Zrcadlo, pověz mi, kdo je teď na celém LoSu nejmocnější…,“optal se a mnul si nakopnutý palec.

„No..jak chceš…,“ pravilo zrcadlo a ukázalo značně vulgární obrázek Slastí se skupinou bledých postav, který opatřilo pro jistotu hvězdičkou. Nechtělo dostat pokutu za neupozornění na erotický obsah.

„Co to…,“ zamžoural Pastorek a pak zbělel zlostí, což je na černocha docela výkon.
„Tak takhle ne..to teda ne…,“ rázoval po kanceláři a hledal nějakou vhodnou zbraň. Nic nenašel, jen na misce na stole byla hromádka jablek. Vybral to největší a nejtvrdší a vyběhl ven, div že nevyrazil dveře z pantů.

Mezitím se na baru ve Slastech sešli oba Vyšší a diskutovali o tom, jestli opravdu to byl nejlepší nápad si tam bystrozorku nastěhovat, že jim tam z toho dělá kouzelnickou kůlničku na dříví.

„Jenže jak se jí zbavit, aniž by se na nás nesesypal dav jejích mocných známých?“ strachoval se Asher.

„Co známí, ale ubydou nám diváci,“ hájil si především obchodní záměry Jean-Claude. Ale to už mu zrak padl na podivného cizince v nevkusně nazdobeném hábitu, který se právě přihnal z ulice s obrovským jablkem velikosti menšího melounu v ruce.

„Kde je!?“ vybafl na oba upíry na baru, nestarajíc se o to, kdo, nebo co jsou.

„Bonjour, koho máte na mysli?“ Dostalo se mu líné odpovědi.

„Jak kdo, máte tu víc takových bosorek od nás z ministerstva?“

Oba pánové se po sobě podívali a s nadějí se obrátili na kouzelníka.

„ A vy byste si ji chtěl odvézt?“

„Ne, já ji tady tím umlá-“ zašermoval Pastorek rukou, ale to už se ze zákulisí vyloupla Bystrozorka. A jak viděla ministra mávat tím obrovským jablkem a ve Slastech byli všichni na „červené dietě“, takže po většinu času šilhala hlady, vrhla se na ministrovo ovoce jako kobylka.

„Merline, ona mě snad sežere!“ zařval kouzelník a pustil rychle jablko.

Jenže v okamžiku, kdy se k celému obrovskému ovoci Manori dobrala a hltavě se do něj pustila, jí zaskočilo a padla přidušená k zemi. Chvíli bylo ticho jako v hrobě. Tedy alespoň oboum od baru se povedlo hřbitovní prostředí imitovat opravdu skvěle.

„Co…teď?“ zeptal se orosený Pastorek, který se už viděl, jak ho uhání ta potvora Storm z Denního Věštce o tiskové vyjádření.

„Co by…mám taky obchod s rakvemi,“ sáhl po telefonu praktický Jean-Claude.

A tak nakonec v hlubokém hvozdu, kde si pašeráci z DROGerie předávali zboží, nechali instalovat velkou hrobku z těžkého neprůstřelného skla, se kterým smrtelník nemohl nic udělat a s pocitem, že se jí zbavili, ji tam zanechali osudu.

Jenže co los nechtěl, pašeráci neunikli pozornému páru šedých očí a chladných prstů, takže zanedlouho se z hvozdu ozvala série výstřelů z glocku. A pro Postracha, jež nebyl obyčejným smrtelníkem, nebyl problém víko z tvrzeného skla zničit a vypustit tak džina z lahve…Ale to už je jiný příběh.

(Věnováno všem neblaze zmíněným v příběhu. Veškeré nelegální aktivity byly smyšleny. A ty, co ne, probíhají jinde, než je psáno:))