Pohádkový drabble: Sedmero smrtijedů
Autor: Samantha Wood
Noc před štědrým večerem…
Pokoj byl temný, světlo z plápolajícího ohně ozařovalo jen nejbližší prostor kolem krbu. Dominantou místnosti byla obrovská postel, na které právě odpočívali její majitelé.
Lucius Malfoy hleděl na tmavě zelená nebesa nad postelí. Narcisa se mu zavrtěla v náručí a přitulila se ještě blíž.
,,Spíš?´´ zavrněla ospale.
,,Ne.´´ odpověděl Lucius, který nevěděl, co chce jeho žena slyšet.
,,Miláčku, jestli pak víš, jaký štastný a veselý den za pár hodin nastane? A jestli pak už pro mě máš dárek? Já už ho pro tebe mám.” řekla spokojeně.
A sakra, zase jsem na něco zapomněl, zaklel Lucius v duchu.
,,Jak o mě můžeš pochybovat? Mám pro tebe něco speciálního.´´ ohradil se Lucius rozhořčeně.
Říkala šťastný a veselý den? Že by to byl rok co padlo Ministerstvo kouzel? Nebo Dracovo narozeniny? Snad smrt jeho tchýně? Ještě, že se nedávno toho jedu zbavil. Nebo …?
,,Jistě že vím, co je zítra za důležitý den. Jak jen bych mohl zapomenout, Ciso? Nikdy jsem nezapomněl na naše výročí svatby…” s posledními slovy padl jeho pohled na krb s vánoční výzdobou a došlo mu, že už se zase netrefil …
,,Dám si ještě jeden.” řekl Augustus Rookwood a mávl rukou, aby upoutal pozornost Aberfortha, hostinského U Prasečí hlavy v Prasinkách. Ten mu beze slova vyměnil prázdný korbel za plný. Augustus byl v koncích, totálně bez nápadu. Zbývalo mu mu vymyslet poslední dárek. Dárek pro Bellatrix Lastrengeovou.
Jednoho dne totiž vyslechl rozhovor dvou mudlů, mluvili o něčem čemu říkali adventní kalendář. Ten nápad ho nadchl a konečně věděl, jak dát Belle najevo jeho zájem. Ze začátku měl strach, že ho s křikem vyhodí a připojí k tomu ještě důkladný Cruciatus, protože věděl jaký odpor má ke všemu mudlovskému.
Sice křičela a rozhořčeně nadávala, ale dárek si nechala. A tak den co den vymýšlel a přinášel další překvapení. Jenže teď nevěděl kudy kam. Zbývalo mu vymyslet poslední dárek, který byl určen pro předvečer Štědrého dne. Přišel dnes do Prasečí hlavy a doufal, že ho něco napadne, ale zatím nic.
Otevřeli se dveře a dovnitř vešel Mundungus Fletcher, i mezi smrtijedy známý šmelinář a zlodějíček.
,,Zdravím.” prohlásil a přisedl si k Augustovi, který něco neurčitého zabručel.
,,Copak, copak? Proč tak špatná nálada?” A tak mu Augustus všechno vypověděl, vynechal samozřejmě Bellatrixino jméno. Fletcherovi se rozzářila očka, jak ho něco napadlo.
,,Sháníš něco určitého?” začal pozvolna. ,,Jestli sháníš něco výjimečného, myslím, že tu mám něco pro tebe.” a ztišil hlas. ,,Nedávno jsem koupil jednu lahvičku opravdu zajímavého a nevšedního jedu…” pronesl a nechal nabídku viset ve vzduchu. Augustus pookřál, tohle ho ještě nenapadlo.
,,Ukaž mi tu lahvičku a jestli za to stojí koupím ji.”
Mundungus jed vytáhl a podal mu ho. Poté co se Augustus přesvědčil, že nekupuje zajíce nebo jiné zvíře v pytli, vytáhl váček s galeony a odpočítal dohodnutou částku. S Mundunusem ještě chvíli poseděli, pak se rozešli a oba byli spokojení s průběhem večera….
,,Tomuhle říkáš teplý čaj?!” rozkřikla se Bellatrix Lastrengeová na domácího skřítka, který se už od svého příchodu krčil v koutě. ,,Ty kůže líná, vždyť je sotva vlažný!!!” ječela dál a dobře mířenou ranou hodila šálek vyděšenému skřítkovi na hlavu. ,,Do pěti minut mi přineseš nový a teplý nebo uvidíš.” a významně si poklepala na kapsu, ve které byla schovaná její hůlka. Skřítek se se skučením rychle přemístil, aby unikl z dosahu své paní.
Bellatrix si rozčileně prohrábla své černé vlnité kadeře, které se jí v rozčílení uvolnily a nyní spadaly do očí. Přešla místnost a zastavila se u krbu. Na krbové římse byli vyrovnány různé věci, přesněji řečeno 22 různých věcí. Dostala je od Augustuse Rookwooda. Něco jako adventní kalendář nebo co, tak nějak tomu říkal. Byla by ho vyhodila ze svého domu s dlouhým Cruciatem, nebýt toho, že jí jako první dárek velice zaujal. Málokdy seženete ocasní pero fénixe. A tak každý den přijímala jeho dary, někdy s menším křikem, jindy se až chvěli okenní tabulky jejím křikem. To bylo tehdy, zda-li se jí dárek moc obyčejný.
A tak tam na římse leželi vedle sebe: pero fénixe, žíně a roh jednorožce, lahvička dračí krve a další malé poklady. Dnes měl Augustus zpoždění. Proto si zlost vylila na skřítkovi. Ten už se vrátil a podával jí nový šálek a hlásil,že na ní čeká Augustus v hale.
Položila šálek na stolek a nechala ho bez povšimnutí, čaj nečaj. Sešla do haly, kde ji už s úsměvem vítal Rookwood.
,,Tak co je to dneska?” zeptala se bez pozdravu povýšenecky.
,,Hádej Bello. Myslím, že dnes budeš spokojená.” prohlásil se sebevědomým úsměvem na rtech.
,,Tak na to se podíváme.” řekla s nataženou rukou a netrpělivým výrazem.
Ihned jí podal flakonek. Otevřela ho a přivoněla. Zamrkala překvapením. Byl v něm jed, ale ne jen tak ledajaký. Dobře věděla, že tenhle se nedá v Evropě vůbec sehnat. Urychleně skryla své překvapení a ostrým hlasem začala vyčítat.
,,To mi neseš takovou mrňavou lahvičku? Nebýt toho,že jsem dnes ve výjimečně dobré náladě, víš jak by to dopadlo. Doufám, že se zítra budeš víc snažit.” To už křičela a vehementně gestikulovala směrem ke dvěřím. Pak se otočila na podpatku a odešla.
Rookwood poznal, že ji překvapil. A věděl, že zítra to bude ještě lepší, pomyslel totiž na jejího bratrance Siriuse Blacka, krvezrádce,kterého držel spoutaného ve sklepeních svého sídla jako dar na Štědrý večer….
Zase mrkev?! Já se z toho snad zblázním. Nikdo mě nevaroval, jak může být život krysy těžký, pomyslel si Peter Pettigrew. Očuchal mrkev a se znechucením se posunul stranou, aby se k mrkvi dostala i jeho spolubydlící. Byla to bílá laboratorní krysa, taková ta s červenýma očima. Ty oči ho děsily. Na začátku mu přišel nápad stát se domácím mazlíčkem u mudlů celkem báječný. Střecha nad hlavou a jídlo jisté. Péče milující osoby. Jenže to ještě nevěděl, že ze soucitu dostane i krysí kamarádku, se kterou se bude muset o tohle všechno dělit.
Chvíli pozoroval to tupé stvoření, jak běhá po klícce bez zjevné příčiny. Tu se objevil jeho člověk, otevřel dvířka a podává mu velký kus sýra. Tak to si nechám líbit, pomyslel si Červíček a hned se vrhnul k sýru. A pak se jeho člověk potěšeně usměje a povídá: ,,Ferdo a Sněženko, přeju Šťastné a Veselé…”
Proč zrovna já? Proč špinavou práci odvádím vždycky já? Proč to nemohl udělat třeba Malfoy enbo Snape? Nadával v duchu Antonín Dolohov, když letěl na koštěti temnou nocí.Voldemort ho pověřil úkolem najít a zabít Karkarova. To Dolohovovi nevadilo ani zdaleka tak, jako ten fakt, že chtěl, aby to udělal na Štědrý den. Uteče mu kvůli tomu, hned po Silvestru, ta největší párty smrtijedů v roce. To není fér! Rozčiloval se v houstnoucí tmě Dolohov. Alkohol poteče proudem, smrtijedky budou povolnější a navíc zaslechl zprávy, že hlavní překvapení večera bude nějaký špinavý mudla. Téměř viděl, jak se mudla svíjí pod Bellatrixiným Cruciátem, téměř slyšel jeho křik. Všichni slaví a on tu někde v Irsku či Dánsku hledá zrádce. Nechápal proč zrovna on.
Po hodinách hledání a letu na koštěti byl promrzlý a mrzutý. Náhle však zachytil závan velice silných ochranných kouzel v místě,kde by neměli vůbec být. Nehlučně se snesl k zemi. Přistál a bez větších potíží kouzla překonal. Stál teď pár metrů od malé dřevěné chýše. Ať už je tam kdokoliv, bojí se odhalení. S touto myšlenkou rozrazil dveře a rázně vešel s hůlkou napřaženou a připravenou odrazit útok.
A tam v rohu místnosti se krčil strachy polomrtvý cíl jeho cesty. Karkarov vypadal, že se každou chvílí zhroutí a strachy umře, když poznal Dolohova nekontrolovatelně se roztřásl.
,,Zdravím Igore.” prohlásil konverzačním tonem Dolohov…
Už zase mu byla zima. Igor Karkarov nerad používal kouzla. Po turnaji Tří kouzelnických škol utekl z kouzelnického společenství a doufal, že ho nikdy nikdo neobjeví. Naposledy ve větším měřítku použil svou moc, aby kolem svého úkrytu vystavěl ochraná a krycí kouzla. Jelikož se nikdy nenaučil rozdělávat oheň po mudlovsku, často mrznul. Až v největších nouzi používal kouzla.
Tohle byl jeden z těch případů nouze. Vytáhl hůlku a v polorozpadlém krbu se rozhořel oheň. Přistoupil blíže a zahříval své prokřehlé tělo. V tu chvíli uslyšel varování, někdo prolamoval jedno jeho ochranné kouzlo za druhým. Zmocnila se ho panika a on instinktivně odskočil od hřejivého ohně a schoulil se v koutě.
Dvěře se s vrzáním otevřely a do nich vstoupil Antoním Dolohov. Karkarov se roztřásl a skoro omdlel strachem.
,,Zdravím Igore.” promluvil Dolohov lehkým tónem. Karkarov neodpověděl, jen zíral doširoka otevřenýma očima na smrtijeda před sebou a třásl se po celém těle.
,,Určitě víš, proč jsem dnes večer přišel, viď?” otázal se Dolohov a bez přestávky na Karkarovovu odpověď pokračoval dál. ,, Pán Zla mě za tebou posílá. Mám ti vyřídit vzkaz. Prý ti přeje Šťastné a Veselé…” Karkarovi do mysli pronikla myšlenka na to, že ani nevěděl o právě probíhajících Vánocích. Ještě stále se zaobíral touto myšlenkou, když pokojem problesklo zelené světlo. AVADA KEDAVRA byla poslední slova, co v životě slyšel…
Ťuk, ťuk,ťuk. Ozvalo se zaklepání na dveře místnosti. Severus Snape vzhlédl a v duchu zaklel. Měl v úmyslu dnes strávit příjemný večer opravováním sedmi-svitkové práce z lektvarů, kterou zadal minulý týden. Plánoval rozdat spoustu T. Právě se lopotil s prací Nevilla Longbottoma, když do jeho komnat, do jeho malého soukromého království, vešel Albus Brumbál.
,, Zdravím Severusi” zahlaholil ředitel vesele s úsměvem na rtech.
,,Dobrý večer Brumbále. Co vás sem přivádí?” procedil Severus mezi zuby. Jeho plány mizely v nenávratnu spolu s jeho s jeho dobrou náladou.
,,Přišel jsem vám popřát Veselé Vánoce a sdělit, že Dobby je v pořádku a že už má zase uši na správných místech.” řekl a šibalsky na Severuse zamrkal. Severus se rozpomněl na domácího skřítka, kterého přistihl ve svých komnatách, jak dělá okázalou vánoční výzdobu. Skřítek odcházel bez uší, jelikož ho Severus uřkl. Přešel Brumbálovu poznhámku bez komentáře.
,,Také vám přeji hezké Vánoce.” řekl Severus bez menšího zaujetí. Brumbál se rozhlédl po jeho komnatě a v očích se mu zajiskřilo.
,,Tak už vás nebudu obtěžovat Severusi. Šťastné a Veselé…” široce mávl hůlkou, zamrkal na Snapea a byl pryč.
Severus se otočil a málem ho klepla Pepka. Celý pokoj, včetně jeho postele s nebesy, byl ověnčen červenými mašlemi, zeleným chvojím a uprostřed se pod lustrem vznášela větvička jmelí. Pohled mu padl na písemné práce, které neleželi tam, kam je odložil. Vrhl se k nim a se zděšením v očích listoval stránkami. Každá práce už byla opravená, každá měla naokraji napsáno nesmazatelným inkoustem velké V – vynikající…
2 komentáře u „Adventní kalendář – 9.12.2013“