Pohádkový drabble: Severus se zlatou kérkou na čele – část první
Autor: Cairo, Neferet

Hluboká noc, tmavá místnost, v kolébce dítě leží.

Záblesk prozáří místo slabým světlem, u kolébky se dvě ženy zjeví.

Dítko černé vlasy a oči barvy noci má,

na sudičky nad sebou zvědavý pohled upírá.

“Hele Maruš, kde je Eva? ” otočí se jedna sudička na druhou s mírně a tázavě pozvednutým obočím.
“Vzala si dovolenou,” odpoví jí druhá.

“To si snad dělá srandu ne? Takhle to musíme oddřít za ní,” rozčílí se první sudička. „Ale mě už to nebaví,“ postěžuje si.

“Tak to sfoukneme, ať to máme za sebou, ” navrhne druhá a otočí se ke kolébce.

“Tak dobrá, ale ať nečekají, že se s tím budu nějak extra zdržovat.” otočí se k dítěti. “Promiň, zlato, ale dneska nemám den. Daruji ti zlatou kérku…“

„…, která přinese ti lásku, štěstí, zdraví a bohatství…. ,” skočila jí druhá netrpělivě do řeči, ruce má založené na hrudi a podupává nožkou o parkety, které pod těmi pohyby lehce skřípou.

První sudička po ní loupne otráveným pohledem. “Ale také ti přinese bolest a frustraci. Protože znak na tvém čele nebude pro osobu, kterou si vyvolíš, ten pravý.”

“Co to sakra jako je?” oboří se druhá sudička na tu první ve chvíli, kdy dítě začne hlasitě plakat, jakoby chtělo protestovat proti nespravedlnosti, která vládne světem. “Jaká zas druhá osoba? To bude průser tohle to,” vzdychne a zakroutí hlavou, než opět stočí pozornost zpět k dítěti. “Avšak láska dokáže zázraky. Najdeš-li někoho, kdo z celého srdce milovat tě bude. Kérka vás na věky spojovat bude.”

První sudička protočí oči v sloup. “U Merlina, ty a ten tvůj hloupý sentiment.” Přesto ale natáhne ruku s hůlkou, pronese zaklínadlo, chlapečka obklopí zlatá záře a na jeho čelíčku zůstane malá kérka, znak dvou měsíčních srpků, jednoho svislého a druhého ležatého, jemně se třpytící v měsíčním svitu.

“Zachraňuju ti zadek, zlato,” odfrkne si druhá sudička. Těžko říct jestli myslela dítě, které se rozkřičelo ještě víc, či kolegyni, která si zahrávala s osudem. Možné je, že i oba najednou. Nakloní se nad dítě prohlížejíc si kérku. “Tos nemohla být trochu víc kreativní?” nakrčí lehce nos, ale nakonec pokrčí rameny. “Tak mizíme, ještě máme jednu zastávku, ať ta záchrana stojí aspoň za to,” řekne Marie a v tu chvíli zmizí.

Zbývající žena si odfrkne. “Tohle je symbol značící Noční slunce,” zamračí se na místo, kde druhá sudička ještě před chvílí stála. “Nemluvě o tom, že ten znak jsem nevymyslela já. Ta kérka je odrazem jeho duše.” V tu chvíli jí dojde, že poučovat kus prázdného prostoru asi nemá smysl a přenese se do sousedního království.

Minulo pár desetiletí a chlapeček vyrostl v dospělého muže. Byl vysoký a štíhlý, vlasy barvy havraních křídel nosil dlouhé po ramena a pohled jeho temných očí dokázal proniknout až na dno duše. Půvabu dvakrát nepobral, ale byl přitažlivý určitým drsným způsobem a byl obdařen brilantní myslí, nadáním pro přípravu lektvarů a zvučným jménem Severus Snape. Rodiče ztratil už dávno, ale Brumbál, vládce Bradavického království, ho vzal pod svá křídla a přijal ho jako vlastního syna.

Právě procházel jednou z chodeb v blízkosti hlavního sálu, když zaslechl cizí hlas. Přiblížil se k pootevřeným dveřím a nakoukl nepozorovaně do místnosti. Zamračil se, když uviděl scénu před sebou. Albus Brumbál, muž, kterého považoval za svého otce, seděl na svém trůnu a hleděl na muže usazeného naproti němu. Severus ho poznal hned, nemohl se zmýlit. Holá hlava, černý plášť se stříbrnými ostruhami a trůn ze studeného kamene. To nemohl být nikdo jiný, než Lord Voldemort, imperátor Temné říše.

Severus stál za dveřmi dost dlouho na to, aby uhodl, o čem vládci diskutují. Temný pán žádal Brumbálova milovaného syna, jinak rozpoutá strašlivou válku, a starý král v obavě před Voldemortovou mocí souhlasil. To Severus ale odmítal připustit. Radši se do konce života nedotknout jediné knihy nebo přísady do lektvaru, než se stát hračkou té děsivé rudooké parodie člověka. Musí získat čas a dostat se odsud. Blahořečil své pronikavé inteligenci, díky níž měl během několika vteřin vymyšlený plán. Hrdě a se vztyčenou hlavou nakráčel dovnitř a stanul před oběma muži.

“Severusi, synu,” vzhlédl Brumbál od šachovnice, která byla postavena mezi dvěma vládci. “Dovol, abych tě seznámil s vládcem Temné říše,” začal. Byl nepříjemně překvapen Severusovou přítomností chtěl mu vše říct o samotě. I když byl poloslepý, nahluchlý a někdy bláznivý, moc dobře věděl, že je Severus musel vyslechnout. Zračilo se mu to v očích. Brumbál lehce kývl rukou k muži sedícímu naproti němu, který právě sledoval, jak jeho jezdec rozbíjí Brumbálovu věž, a až poté zvednul zrak a upřel ho na černovlasého muže.

“Není třeba, otče. Slyšel jsem dost,” odvětil Severus mrazivým tónem. Přívětivost nikdy nebyla jeho silnou stránkou. Pohlédl zpříma do rudých duhovek Temného pána. “Souhlasím, mám však jednu podmínku. Do tří dnů musíte mi přinést tři dary.

Zaprvé plášť. Háv utkaný ze samotné tmy, temnější než půlnoc, lehký jako pohlazení noci, protkaný měsíčním svitem.

Zadruhé knihu, vzácnou a prastarou, která obsahuje magii nejmocnější.

A zatřetí mi dovedete zvíře, hrdé a nonšalantní, které bude stejně doma na zemi i ve vzduchu. Nebezpečné a zároveň oddané. To je má podmínka. Splňte ji, a odejdu s vámi.“

Lord Voldemort přimhouřil oči, zdálo se, že nad tím přemýšlí. „Budiž,…“ řekl, posunul poslední figurku, dávajíc tak protivníkovi šach a vstal. „Za tři dny a noci vrátím se zpět. Dary přinesu a ty mi budeš už navždy dělat společnost.“ zle se usmál. Plášť za ním zavlál, jak zamířil pryč, následován kamenným trůnem. Hned, jakmile se dostal do své říše, nechal přivést všechny krejčí, písaře a chovatele a pod hrozbou mučení a následné smrti jim zadal splnění daných úkolů, aby se třetí noci vrátil zpět do království svého největšího soka.

Král Brumbál seděl na trůně a Severus stál vedle něj s rukou položenou na otcově rameni. Oba hleděli na Lorda Voldemorta a jeho muže, kteří přijeli s požadovanými dary. Temný pán pokynul prvnímu Smrtijedovi.

Muž předstoupil, rozbalil balík, který nesl a vzduchem zavířil plášť. Byl šitý z nejčernější látky, těžký a splývavý a zároveň lehký a vzdušný, protkaný stříbrnými nitkami, jemnými jako dech. Předvedl plášť králi a jeho synovi načež ho položil k Severusovým nohám.

Na to předstoupil druhý ze smrtijedů, otevřel dřevěnou truhličku, kterou nesl a vytáhl knihu, starou a letitou, vázanou v červené kůži se zlatým nápisem na hřbetě. S tímto darem si Voldemort hodně lámal hlavu. Nakonec usoudil, že není třeba vzdávat se svých vzácných svazků černé magie, když Brumbál věří, že nejmocnější síla je síla lásky. Mohl by jeho syna uspokojit knihou milostných kouzel a lektvarů lásky.

Nakonec předstoupil třetí smrtijed, vedoucí nádherného hypogrifa, mocné a hrdé zvíře s pery barvy půlnoci.

Severus jen tiše stál a bez hnutí pozoroval všechny tři dary. Hodnou chvíli přemýšlel, co dál. Netušil, že by temný král mohl jeho přání někdy splnit. Nakonec se přeci jen pohnul vpřed. Sklonil se k černému plášti, zvedl ho, aby následně nechal jeho látku proklouznout mezi prsty, až se stříbrné nitě zatřpytily v měsíčním světle. Poté přešel ke knize, ve které chvíli listoval. Nechal její listy prokluzovat mezi prsty a jeho oči kmitaly, jak četl slova, než ji s nečitelným výrazem položil zpět. Nakonec přistoupil k hypogrifovi. Nějakou dobu ho pozoroval a přecházel zamyšleně sem a tam. Zvíře to bylo nádherné a vznešené, přesně jak si představoval. Musel si přiznat, že Lord Voldemort splnil jeho přání na výbornou, ale Severus nemohl, nechtěl připustit, aby s ním musel odejít. Vrátil se na své místo k Brumbálovi.

„Takže…“ místnostní se rozlehl hlas vládce Temné říše. „Jak jste spokojen s mými dary?“

„Spokojen… nejsem spokojen ani trochu,“ odpověděl Severus a okolo něj se rozlehlo překvapené zalapání po dechu sluhů. „Viděl jste někdy, aby se tma někdy tak třpytila, aby nejtemnější půlnoc byla tak zářivá?“ začne vyjmenovávat proč je nespokojený svým klidným, trochu ledovým hlasem. „Ta kniha neobsahuje nejmocnější magii. Každý přeci ví, že nejmocnější je Černá magie. Hypogrif je sice nebezpečný a oddaný, ale jen a pouze tomu, koho si sám vybere, ostatní bez milosti zabije.“ V očích se mu zablýskne. „Chcete mne snad zabít?“

Lord Voldemort přimhouřil oči nad tou urážkou. “Věř mi, právě teď mám jisté nutkání to udělat,” procedil skrze zuby a v prstech sevřel hůlku. “Splnil jsem tvou podmínku, teď ty splň svůj slib.”

Severus sešel dolů a stanul Temnému pánovi tváří v tvář. “Omlouvám se, nechtěl jsem vás rozčílit,” pronesl klidným hlasem a lehce se poklonil, jakoby Voldemortovým směrem, ale oči přitom upíral na Hypogrifa stojícího kousek od Pána zla. Narovnal se, dívaje se opět na imperátora a koutkem oka zaznamenal, že zvíře jeho poklonu opětovalo. “Ale trvám na svém. Nikam s vámi nepůjdu.” Bleskově popadl plášť a knihu, než se kdokoliv mohl vzpamatovat, vyskočil na hypogrifa, kouzlem vysklil jedno z obrovských oken přijímacího sálu a odletěl pryč. Brumbál vyskočil překvapeně na nohy a s pootevřenými ústy sledoval vysklené okno.

Lord Voldemort, vyveden z míry tou drzostí, stál jen bez pohnutí na svém místě.

„Ta drzost, ta urážka…“ začal běsnit, když odeznělo všechno překvapení. „Vy…“ ukázal dlouhým prstem na Brumbála. „… měli jste to naplánované. Zaplatíte za tu urážku vlastním životem a životem svých lidí.“ Pronesl ledovým hlasem prosyceným vztekem a blýskáním v rudých očích. Prudce se otočil, až za ním plášť zavířil a následován svými věrnými opustil Brumbálovo království, aby spřádal hrozivou pomstu a plán jak Severuse najít a zmocnit se ho i násilím.

Mezitím byl Severus už daleko od hradu. Letěl celou noc a polovinu dne, než doletěl do sousedního království Bílých pávů, na hlavní panství zvané Malfoy Manor, kde sídlil král Lucius se svým synem princem Dracem. Zaparkoval Hypogrifa do zasunutého koutku parku a doufal, že se tam potuluje dost bílých pávů na to, aby jich několik nikdo nepostrádal. Kouzlem přeměnil svůj hábit na starý a odrbaný. Vyčaroval cosi mastného, čím si zapatlal vlasy a shrnul je do tváře tak, aby zakrývaly zlatou kérku na jeho čele. Nový plášť a knihu milostné magie zmenšil a schoval do kapsy. Svěsil ramena a trošku se nahrbil, aby zamaskoval celkem ucházející figuru. V tomto převleku se vydal do sídla ucházet se o práci.

„Pottere! Pottere!“ rozezníval se sklepením mužský hlas. „Kde zatraceně jsi?“

„Tady vzadu,“ odpověděl mladík, který vzápětí vykoukl zpoza několika baněk a kotlíku s lektvarem, aby pohlédl na toho, kdo ho tak vehementně sháněl a kdo právě vletěl do místnosti. Černé kratší vlasy mu stály na hlavě snad na všechny strany a v zelených očích schovaných za brýlemi se blýskalo jisté pobavení, ale i zvláštní lesk, při pohledu na příchozího.

„Můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“ zavrčel rozčíleně návštěvník, který okamžitě změnil směr, aby se dostal k muži, kterého hledal. V očích se mu nebezpečně blýskalo a pod ramena dlouhé blond vlasy mu vlály kolem obličeje, jak nabral vysokou rychlost, aby se dostal ke svému cíli.

„Co má znamenat co, můj princi?“ zeptal se Harry klidným hlasem. Moc dobře věděl, že to syna krále Luciuse rozčílí mnohem víc, ale nemohl si pomoci. Miloval, když se Draco takhle rozčiloval.

„Proč si odmítl přijmout toho muže?“ Draco se zastavil před Harrym, ruce založil v bok a upřel na něj rozčílený pohled svých šedých očí podupávaje přitom špičkou boty o kamennou podlahu.

„Protože ho tady nepotřebuji,“ odvětil Harry a opět se sklonil ke své práci, vlil obsah jedné z baněk do kotlíku, z kterého se zakouřilo a do vzduchu vyletělo trochu tekutiny.

„Harry!“ div nevykřikl Draco podrážděním. „Moc dobře víš, že po tobě otec jde. Ten muž by ti mohl pomoci. Prý to vypadalo, že lektvarům skutečně rozumí,“ pomalu obešel kotlík k muži, kterého miloval natolik, že by se kvůli němu vzdal čehokoliv a pokračoval ve svém přesvědčování. „A kdybys ho přijal…“ vsouká se mezi Harryho a kotlík a rukou mu zajede pod hábit. „…měli bychom na sebe více času.“

Těžce zkoušený Harry si povzdychl a obtočil paže kolem Dracova pasu, aby si ho k sobě mohl víc přitáhnout. „Zkoušíte moji trpělivost, princi,“ zašeptal zhrublým hlasem. Nikdy nedokázal Dracovi nic odmítnout. Toho otrhance by stejně nakonec přijal, ale nemohl si pomoct, aby ho nejdřív neodmítl, aby viděl Draca běsnit a opět ho tak přivedl k sobě. „A co odměna za to, že ho přijmu?“

„Moc dobře víš, že si můžeš přát cokoliv…“ zašeptal Draco blízko jeho úst, než přitiskl své rty na jeho.

(pokračování zítra)