Pohádkový drabble: Severus se zlatou kérkou na čele – část druhá
(pokračování ze včerejška)
Autor: Neferet, Cairo

Severus Snape klidným krokem vešel do sklepení, dávaje si záležet, aby si nevyšlapoval příliš hrdě, a rozhlédl se kolem. Typická laboratoř sloužící k přípravě lektvarů. Téměř stejná, jako ta jeho. Jediný rozdíl spočíval v tom, že tahle vypadala jako po výbuchu. Nebo hůř, jako po několika výbuších způsobených někým, kdo o lektvarech nemá ani páru, následovaných pořádným zemětřesením a završených menším tornádem.

Uprostřed všeho toho bordelu pobublával kotlík, kupodivu celkem mírumilovně, a nad ním se skláněl mladý černovlasý muž s kulatými brýlemi. Harry Potter. Severus o něm už slyšel, před několika měsíci opustil přátele a přesídlil na Malfoy Manor za svým milencem a údajnou životní láskou, princem Dracem. Teď tu zastával funkci vrchního lektvaristy a očividně nevěděl, co si s ní počít.

“Ehm… zdravím,” ozval se Severus, který i přes okamžitou antipatii k onomu muži usoudil, že bude lepší chovat se prozatím slušně.

Potter zvedl oči od lektvaru a zamračil se. “Ah, to jste vy… vy… asi jsem přeslechl vaše jméno.” On si podle všeho se zdvořilostí hlavu nelámal.

Severusovi to vzalo vítr z plachet. Doteď ho nenapadlo, že by měl zůstat inkognito, ale najednou se to zdálo jako jediná možnost. “Ehm…“ rozhlédl se rychle kolem a hledal cokoliv, co by mohl použít. „Felix Felicis?” vykoktal v náhlém osvícení a doufal, že Potter lektvarům nerozumí víc, než to vypadá.

“Pěkné jméno,” okomentoval to znuděně mladík a opět se sklonil nad kotlík. „Takže Ital?“ zvedl na chvíli zrak. „Zvláštní. Nemáte přízvuk, jaký bych očekával.“ podezřívavě se na něj podíval, ale pak jen pokrčil rameny, jelikož do místnosti vpadl sluha, držíc nějaký pergamen. Vrhl se k Harrymu, zprávu mu vrazil do ruky a zase rychle odešel. Harry zprávu otevřel a zamračil se nad vzkazem. „Tak to vypadá, že můžete hned začít. Král pořádá ples, takže bude potřebovat spoustu lektvarů proti kocovině, na zažívací potíže a další, který by zmírnili následky prohýřené noci.“

“Ples?” pozvedl Severus alias Felix obočí. “Proč….?” Chtěl se začít zajímat, ale pak mu došlo, že by mohl být prozrazen, když se bude moc ptát, tak raději polkl všechny otázky a zmlkl.

“Král Lucius má v plánu najít si manželku,” odpověděl Harry na jeho nevyřčené otázky a odložil vzkaz. “Jeho první manželka, se kterou má syna Draca, před lety z ničeho nic zmizela. Od tý doby je náš král sám. Nevím, co ho přimělo ples pořádat právě teď, ale Draco… ehm… princ Draco se zmínil o roznášení řečí ohledně královy orientace.” Vysvětloval, zatímco házel Severusovi různé přísady, aniž by se staral o to, jestli je zachytí nebo ne.

Severus tancoval po sklepení a měl co dělat, aby pochytal alespoň většinu ingrediencí, neboť Harry měl dost špatnou mušku. Zachránil alespoň všechno, co bylo vzácné, drahé nebo jinak důležité a složil svůj náklad na jeden ze stolů, jediné místo v celé místnosti, kterému se nějakým zázrakem vyhnul všeobecný chaos a nepořádek.

“Ohledně orientace?” zeptal se opatrně, protože to zaujalo jeho pozornost. Sám se o ženy příliš nezajímal, zato už se ohlédl po nejednom muži. Nechtěl ale vypadat, že se o to nějak moc zajímá. Našel si jakž takž použitelný kotlík, kouzlem ho vyčistil a pustil se do práce.

Harry na něj krátce pohlédl. „Královna zmizela bez jediné stopy. Vedou se dohady o tom, že se jí zbavil sám král. Ale také jdou řeči o tom, že královna odešla sama, jelikož přistihla našeho drahého krále v objetí s cizím mužem,“ vezme do ruky jednu knihu a začne v ní listovat, nezdá se, že by mu to dělalo starosti. „A pak je tu fakt, že je král sám už dvacet let. Nikdo prý neviděl, že by k němu vedli nějakou konkubínu a ke všemu jeho služebnictvo zahrnuje jenom muže,“ zaklapne knihu a odloží ji. „I když není se čemu divit, bylo by přinejmenším zvláštní, kdyby v něm byly i ženy,“ přejde ke stolu a začne krájet suroviny. „Asi se rozhodl klepům zatrhnout tipec, nejspíš jich má už dost.” Nemluvě o tom, že jeho syn má zálibu spíš v mužích než v ženách, pomyslí si Harry.

Severus se sklonil nad ingrediencemi a přitom přemýšlel o tom, co se dozvěděl. Jeho instinkt mu našeptával, aby na ten ples šel, i když je to nebezpečné. Sice podobné akce nevyhledával, ale králova krása byla pověstná a on nikdy neodolal příležitosti, spočinout zrakem, popřípadě jinými částmi těla, na pěkném chlapovi. Ironicky se ušklíbl a pustil se do přípravy lektvaru “po”.

Pán království Bílých pávů procházel halou, ve které byly přípravy na večerní ples v plném proudu. Dlouhé plavé vlasy za ním lehce povlávaly, jak otevřená okna dovnitř pouštěla vlahý větřík. Byl zcela ponořen v myšlenkách. Přemýšlel nad svým osudem. Už hodně dlouho se mu zdávalo o sudičkách věštících mu budoucnost. Bezmyšlenkově si promnul pravé rameno zahalené hedvábnou látkou hábitu. Skrývalo se pod ním znamení ve tvaru růže, kterou obtáčel had. Nikdy nepřemýšlel nad tím, co má znamenat nebo proč ho má. Ale stále opakující se sny mu ukázaly možný význam znamení a také jeho vcelku nešťastného života. Měl syna, po kterém vždy toužil, ale v jeho životě chyběla láska. Mohl do svého lože přivést ženy, ale nikdy nic necítil. Jen s muži pocítil uvolnění, ale nikdy to nebylo to, po čem toužil. Nikdy to nebyla láska. Proto ten dnešní ples. Doufal, že by tak mohl prolomit kletbu dvou sudiček, podle nichž nikdy nedojde klidu a štěstí dokud nenalezne někoho, kdo bude nosit stejné znamení jako on. Dlouho hledal, ale nebylo to snadné. Stěží mohl svléknout každého v království a doufat, že dřív či později se objeví někdo koho tak dlouho hledal. Proto se nakonec rozhodl uspořádat něco, při čem se sjedou všichni šlechticové a šlechtičny. Na určitou část dnešního večera měl připravené překvapení, které přinutí hosty se svléci, aby tak mohl zjistit, který z nich by mohl zachránit jeho osamělý život. Na chvíli se zastavil a zadíval z okna na své bílé pávy. Poslední dobou jich bylo čím dál tím míň, jako by z nějakého jim neznámého důvodu mizeli. Zatřepal hlavou doufaje, že je tahle krásná zvířata neopouštějí a vydal se do svých pokojů připravit se na večer.

Mezitím se i Severus připravoval na večerní bál. Ve své malé komnatě vytáhl Voldemortovy dary a zvětšil je do původní velikosti. Knihu prozatím odložil stranou. Proměnil své otrhané oblečení na slušivou černou košili a kalhoty ve stejné barvě a oblékl si nový hábit. Padl mu jako ulitý, tenoulinké stříbrné nitky se slabě leskly a zároveň, jako by plášť pohlcoval světlo svíček. Nádherně splýval podél těla a při každém pohybu se působivě rozvlnil. Pak odstranil ze svých vlasů většinu mastnoty a sčesal je dozadu, takže zazářily zlaté měsíční srpky na jeho čele. Narovnal ramena, vypjal hruď a hrdě zvedl hlavu. Krátkým pohledem do zrcadla shledal, že vypadá celkem přitažlivě a takto vystrojen se vydal do plesového sálu.

Lucius, král na Malfoy Manor, procházel mezi hosty a s každým se srdečně zdravil a prohodil s ním vždy několik slov. Nebylo to zrovna něco, co by ho bavilo, ale neměl na výběr. Koutkem oka zahlédl svého syna Draca, který se rozhlížel kolem, nejspíš vyhlížel svého milence Pottera. Zamračil se nad tím. Neměl toho mladíka rád a jeho lektvary byly většinou mizerné, ale kvůli Dracovi ho tady strpěl. Aspoň někdo byl šťastný, když ne on. Prošel okolo fontány, když ho do očí uhodil lesk hladiny. Trhl hlavou a stočil zamračeně pohled na klidnou vodní plochu, ve které zahlédl odraz něčí postavy. Pomalu zvedl zrak a jeho šedé oči se střetly s černými duhovkami neznámého muže. Chvíli jen tak stál, než přejel očima po mužově těle, zjišťujíc, že jde o hubeného, v hedvábí oblečeného muže, kterého nikdy v životě neviděl.

„Dobrý večer přeji,“ pozdravil ho a vykouzlil příjemný a přitažlivý úsměv. „Lucius Malfoy, pán tohoto království,“ představil se Lucius obratně a lehce se uklánějíc, doufajíc, že i neznámý se představí.

Příjemný, kultivovaný hlas Severuse vytrhl ze zamyšlení. Otočil se za tím zvukem a shledal, že hledí přímo do nejkrásnějších očí, jaké kdy viděl. Byly šedomodré, jako zamračená obloha po bouřce, ale zářily svým vlastním svitem. Severus se odpoutal od toho úchvatného pohledu a přejel očima zbytek mužovy tváře. Byla štíhlá a oválná, s jemnými rysy a nepopiratelným půvabem, a rámovaly ji dlouhé vlasy barvy zralé pšenice.

Severus se vzpamatoval z prvotního okouzlení. “Těší mě,” odvětil a záměrně se nepředstavil. Něco mu říkalo, ať si svou totožnost zatím nechá pro sebe.

Lucius lehce téměř neznatelně přimhouřil oči, když se mu neznámý nepředstavil. Avšak nechtěl na něj nijak tlačit, jelikož jeho mysl zaplavil nepochopitelný strach, že by mu mohl muž zmizet, kdyby se moc ptal.
„Nikdy jsem Vás zde neviděl,“ poznamenal téměř měkce a pomalu se k němu přiblížil. Jeho zrak se na chvíli zastavil na čele černovlasého neznámého, na jeho tetování. Trochu mu připomínalo to jeho jen s tím rozdílem, že on ho má na rameni a jiného tvaru. „Jak se Vám tu líbí?“ zeptal se a lehce pokynul rukou směrem k probíhajícímu plesu.

Severusovi neunikl králův zkoumavý pohled, ale s povděkem přijal fakt, že jeho kérku nijak nekomentoval. Nevěděl, co by mu odpověděl. Vysvětlení, že se jedná o pomstu špatně naložených sudiček, by král nejspíš nepřijal. Přinejlepším by ho Lucius považoval za duševně chorého a on si z nějakého neznámého důvodu přál, aby na vládce udělal dojem.

“To bude tím, že jsem tu nový,” černovlasý muž se lehce pousmál a sám se nad tím okamžitě podivil. Zdálo se, že jeho tělo si v blízkosti blonďáka dělá, co chce. Když už je řeč o těle… pohledem přejel Luciusovu postavu a musel pak vynaložit veliké úsilí, aby odvrátil zrak od tak úžasné podívané a pohlédl zpět do jeho tváře.

“Musím se přiznat, že podobné akce příliš nevyhledávám,” odpověděl. “Ale byl jsem zvědavý…“ nechal větu nedopovězenou.

Luciusovi neunikl mužův zkoumavý pohled, i když ho nekomentoval, určitým způsobem mu to zalichotilo. „Zvědavý?“ lehce pozvedl obočí, ale poté se lehce pousmál. „Víno?“ zeptal se, když okolo prošel sluha a aniž by počkal na odpověď, podal neznámému jednu skleničku a druhou si vzal pro sebe. „Ano… je spousta mužů zvědavých na naše ženy,“ předpokládá, že jde o ženy, přece by takový přitažlivý muž nevyhledával něco jiného. I když by byl Lucius velice potěšen, kdyby vyhledával spíše mužskou společnost, a překvapeně si musel přiznat, že kdyby šlo o jeho vlastní, byl by více, než potěšen. „Sjíždí se sem kvůli nim ze všech koutů království,“ mávl lehce rukou se skleničkou k sálu, lehce upil a vydal se na krátkou procházku, předpokládajíc se muž půjde s ním.

“Zvědavý na zdejšího krále,” dokončil Severus původní myšlenku a s pokývnutím přijal sklenku vína. Byl dobrý pozorovatel, neuniklo mu, jak se na něj Lucius dívá, ani stěží postřehnutelná hořkost v hlase, když mluvil o přítomných dámách. To spolu s řečmi, co kolují po zámku, mu dodalo odvahu pustit se do nebezpečnějších vod. “Hodně jsem toho o něm slyšel,” pokračoval a pomalu se vydal za Luciusem, vděčný, že unikne zvědavým pohledům, které se na oba už nějakou chvíli upíraly.

„Opravdu?“ Lucius opět lehce zvedl obočí jakožto téměř postřehnutelný důkaz toho, jak ho to sdělení zaujalo. „Není dobré věřit všemu, co se povídá,“ řekl s předstíraným nezaujetím. „Ale když už o tom mluvíme,“ upřel na něj zrak svých šedavých očí. „Co jste o něm slyšel?“ velice se snažil, aby to nevyznělo nějakým způsobem svůdně, ale je možné, že se přece jen do tónu jeho hlasu promítlo nezvyklé zaujetí mužem, který ho pomalu, ale jistě začínal fascinovat.

Severus se neubránil pousmání. Pod Luciusovou pečlivou maskou nezúčastněnosti zahlédl stejný zájem, jaký pociťoval sám. Zastoupil Luciusovi cestu, čímž ho přiměl zastavit se jen kousek od něj. “Slyšel jsem,” zavrněl svůdným hlasem, “že je pohledný. Co víc, přímo krásný. Jeho přitažlivosti se prý nic nevyrovná.” Jak mluvil, pomalu se k němu přibližoval, pozvedl ruku a nepřítomně si pohrával s knoflíčkem na Luciusově hábitu. “Ale máte pravdu,” pokračoval pak normálním, nezúčastněným tónem. “Nesmím věřit všemu, co slyším.” Zadíval se králi přímo do očí. “Povídačky nesahají skutečnosti ani po kotníky.” Jeho hlas Luciusovi stékal po páteři jako tekutý med.

Dělilo je od sebe jen pár centimetrů. Severus mohl cítit žár Luciusova těla. Sklouzl rukou po jeho hrudi, obtočil ji kolem jeho pasu a přitáhl ho k sobě. Druhou ruku zabořil do záplavy plavých vlasů. Hleděl do šedých očí a spatřoval v nich stejnou touhu, stejnou hladovou potřebu, jakou pociťoval sám. Naklonil se blíž a jejich rty už jen splynout ve vášnivém polibku.

V tu chvíli se kolem prohnalo černovlasé tornádo a vrazilo do Severuse, až pustil Luciuse, zavrávoral několik kroků stranou a upadl. Hned za ním prosvištěl blonďatý uragán.

Lucius překvapeně zamrkal, když mužova ruka zmizela z jeho těla a zle zavrčel, když se kolem něj prohnal jeho syn a srazil ho tak k zemi. Začal se sbírat zpět na nohy s tichými nadávkami nehodnými krále.

Když se konečně vyhrabal na nohy, přehodil si zručným gestem vlasy zpět dozadu na záda, aby mu nesplývaly přes obličej, druhým pohybem ruky si uhladil a urovnal hábit a pohlédl na muže. „Jste v pořádku?“ v hlase mu skutečně zazněla starost o cizince. Udělal k němu pár kroků, možná jen proto, aby se sám přesvědčil, že mu nic není nebo proto, aby mohli dokončit to, co muž začal. Toužil po něm, toužil tak, jako dlouho ne. „Kdo jsi?“ zeptal se, už dál nevydržel, aniž by neznal jeho jméno. Jméno, v jehož rytmu by bilo jeho srdce.

Severus se vyhrabal na nohy. Vynucený odstup od Luciuse mu vyčistil myšlenky. Na okamžik se probral z okouzlení a s bolestivým bodnutím v srdci si uvědomil marnost svého počínání. Nemůže s ním být. Nemůže mu odhalit svou totožnost, vystavit ho nebezpečí. Jeho ne. Vymanil se ze zajetí šedých očí. Nedokázal snést ten upřený pohled plný starosti a citu. “Já… nemohu,” zašeptal, s posledním zoufalým pohledem do Luciusovy tváře, o krok ustoupil a pak se otočil a zmizel ve tmě.

Lucius stál překvapen vývojem situace a ochromen faktem, že muž, který zasáhl jeho srdce, právě zmizel ve tmě. Nevěděl, co by měl dělat. Netušil, proč vůbec utekl. „Počkej…“ vykřikl a vyběhl za ním. Hledal po celé zahradě. Kdyby znal jeho jméno, volal by ho, ale takhle jen zoufale procházel a pobíhal zahradou a rozhlížel se kolem sebe. Když nakonec skončil zpět u fontány, zůstal stát opět na místě. Sledoval klidnou hladinu, která mohla za to, že si muže všiml. Po tváři mu stekla slza. Téměř překvapeně jí setřel a pohlédl na vlhký prst. Nikdy neplakal, nikdy neměl důvod. Pomalu zavřel oči, aby se uklidnil. Netušil jak dlouho tam stál, ale když konečně dostal své sebeovládání pod kontrolu, vydal se směrem do sálu, aby mohl zmizet do svých komnat. Plán jak najít osobu se stejným tetováním byl zapomenut a místo něj nastupoval jiný.

(poslední díl zítra)