Pohádkový drabble: Severus se zlatou kérkou na čele – část třetí
Autor: Cairo, Neferet
(třetí a poslední část)

Lucius Malfoy, monarcha království Bílých pávů, pán Malfoy Manor, seděl na svém trůně a připomínal hromádku neštěstí. Jsou to už měsíce od osudné noci, kdy zřel tajemného muže, který ukradl jeho srdce. Hledal ho všude, kde ho jen napadlo. Nikde ho však Luciusovi lidé podle popisu a i samotný král nenašli.

Byl zoufalý. Každý den mu připadal delší a delší. Hlava mu třeštila bolestí a srdce pomalu odmítalo bolestí bít. Jeho tělo pomalu chřadlo, jak téměř nejedl. A jediné co přijímal, byly lektvary na bolesti hlavy, všechno ostatní pomalu ale jistě odmítal.

Zvedl hlavu ve chvíli, kdy před ním stanul sluha s daným lektvarem. Podrážděně, aniž by věděl, co to způsobilo, si od něj lektvar převzal a přestal sluhu vnímat. Nepřítomně hleděl na lahvičku, když ho něco zaujalo. Vlas. Jeden jediný vlas, dlouhý, černý a lesklý. Lehce se zamračil a sevřel v prstech jeho konec. Vytáhl bílý kapesník a vlas na něj položil. Když zřel, že vlas je opravdu černý jako samotná noc, před očima mu vyvstal obraz cizince. Srdce se mu divoce rozbušilo, jak ožilo novou naději.

„Okamžitě přiveď toho, kdo dělal tento lektvar,“ nakázal sluhovi netrpělivě očekávajíc toho, koho přivedou.

Severus Snape se jako obvykle skláněl nad kotlíkem. Život se mu scvrkl do každodenní bezútěšné rutiny. Ráno vstal, nalil do sebe hrnek kávy a zabral se do práce. Sem tam se donutil něco sníst, i když jídlo jako by se mu v ústech měnilo v prach. Pracoval dlouho do noci a pak šel spát, jenom aby se celou noc převaloval a ráno vstával rozlámaný a unavený. Práce byla to jediné, co mu pomáhalo udržet si alespoň zbytky zdravého rozumu. Nedovolovala mu myslet, vzpomínat. Nevycházel ze sklepení. Nechtěl riskovat, že ho potká. Kdyby ho viděl, jeho odhodlání by shořelo na popel. A přesto nedokázal Malfoy Manor opustit. Prosté vědomí, že on je někde poblíž, mu dodávalo sil.

Náhle se dveře rozlétly a v nich stál sloužící se vzkazem, že se má ihned dostavit ke králi. Severuse nejprve zachvátila panika, ale po dlouhých měsících odloučení nedokázal odolat možnosti opět Luciuse spatřit. Mluvit s ním. Ještě jednou, naposledy a pak bude muset odejít, protože jeho převlek bude prozrazen.

Lucius nedokázal v klidu sedět na jednom místě. Proto vstal a začal přecházet sem a tam, než se nakonec zastavil u okna a zahleděl se na bílé pávy. Když se dveře do sálu opět otevřely, donutil se zůstat stát čelem k oknu a předstírat, že je naprosto klidný.

„To vy jste připravil tento lektvar?“ zeptal se klidným hlasem a natáhl ruku s lahvičkou vedle sebe, aby na ni příchozí mohl dobře vidět. Lucius jen sledoval rozmazanou šmouhu, která se odrážela ve skle okna a prozrazovala mu, že za ním stojí mírně nahrbený muž v černém s černými vlasy.

“Ano,” odpověděl Severus prostě. Víc by ze sevřeného hrdla asi vypravit nedokázal. Byl vděčný za to, že Lucius stojí čelem k oknu. Měl tak možnost, dostat emoce pod kontrolu, i když téměř bezvýsledně. Přesto by však dal všechno za to, aby se otočil a on mohl pohlédnout do milované tváře.

Lucius sebou lehce trhl, když uslyšel ten hlas. Byl mu známý, i když ho slyšel jen jednou. Tak rád by se otočil, ale bál se. Bál se toho, že by se muž rozplynul nebo opět utekl a on zůstal sám. “Vaše jméno,” stáhl ruku s lahvičkou a zahleděl se na ni.

Severus zaváhal. Nechtěl mu lhát a nechtěl ho vystavit nebezpečí. “Jsem zde znám pod jménem Felix Felicis,” rozhodl se nakonec pro neúplnou pravdu. Mluvil stále tiše. Mezitím se ovládl natolik, že se mu hlas téměř nezachvěl. Téměř.

“Felix Felicis,” zopakoval Lucius dokonale aristokratickým pevným hlasem. “Netušil jsem, že se tak někdo, vyjma lektvaru, jmenuje.” Ano moc dobře tenhle lektvar znal. Nejednou ho použil, aby dosáhl vítězství. Pomalu se otočil k muži, aby mu viděl do očí. Srdce mu poskočilo v hrudi, když opět uviděl ty onyxové duhovky. Mužovy vlasy byly na pohled mastné a splývaly mu podél obličeje, jeho tělo bylo nahrbené a zakryté starým potrhaným oblečením. Ale ty oči, ty oči mu říkaly vše.
“Štěstí, že pan Potter se v lektvarech příliš nevyzná,” zamumlal Severus možná poněkud z cesty, ale pod upřeným pohledem šedých očí nedokázal myslet. Pásl se pohledem na Luciusově tváři, jeho zrak utkvěl na smyslných rtech a on vzdal poslední snahy o zapírání. “Severus Snape… to je mé jméno,” vypravil ze sebe. “Jsem nevlastním synem krále Brumbála z Bradavického království. Tedy byl jsem jím, dokud mě starý pán takřka neprodal Lordu Voldemortovi.”

“Ach, ano…” vypravil ze sebe Lucius. Byl rozčílen, že toho muže hledal všude možně po celém království a on se mu zatím schovával přímo pod nosem. Měl tendenci ho vytrestat za to, jak tu noc zmizel. Rozhodl se proto předstírat chlad a nezájem, i když cítil přesný opak. “Něco takového se doneslo i k nám,” řekl Lucius, otočil se a zamířil ke svému trůnu. “Mezi těma dvěma zuří válka a vás všude hledají,” prozradil mu klidným, chladným hlasem a usadil se na své místo. Za dveřmi se zatím objevili stráže, jakoby čekali na příkaz zadržet každého, kdo by chtěl odejít ze síně, asi jim něco řekl horlivý sluha.

Severus o krok ucouvl, zasažen náhlým chladem. Nečekal to, Luciusovy oči ještě před chvílí říkaly něco jiného, než to, co teď řeč králova těla. “Snad jsem se měl vrátit, tehdy, po…” nedořekl. “Ale nemohl jsem odejít.” Rozhodl se vsadit všechno na jednu kartu.

Lucius zvedl k Severusovi prudce zrak, když nedokončil svoji větu a zabodl do něj pohled svých šedých očí. “Nemohl odejít?” podařilo se mu překvapení potlačit v hlase, ale ne v očích.
Králův pohled řekl Severusovi všechno, co potřeboval vědět. Několika kroky přešel k trůnu a poklekl na jedno koleno, aby měl hlavu stejně vysoko, jako Lucius. Vzal ho za ruku, položil si ji na hruď, tam, kde mu divoce bušilo srdce a překryl ji svou dlaní. “Nemohl jsem odejít. Zdejší král mě má zcela ve své moci,” zašeptal, hledíc mu pevně do očí. Pak se pomalu naklonil blíž a konečně přitiskl rty na Luciusovy, tak, jak o tom dlouhé měsíce snil.

Luciusova ruka se lehce chvěla, když jí Severus vzal do svých dlaní. Samotné královo srdce divoce bilo, když pod svými prsty cítil zběsilý tlukot muže, kterého miloval. Ano miloval a bylo mu jedno, že jeho tetování není stejné jako to jeho. Zavřel oči, když se Severusovi jemné, ale i tak hrubé rty dotkly těch jeho. Roztřeseně vydechl a ústa pootevřel jako pozvání. Rukou zajel druhému muži do vlasů a ponořil se do vášnivého polibku, po kterém tak dlouho toužil. Když se konečně mohl nadechnout, oddálil svoji tvář od jeho, těkal po ní pohled a bezmyšlenkovitě mu přejížděl prsty volné ruky po tvářích.

Severusovy rty rozvlnil lehký téměř něžný úsměv, když se prsty probíral Luciusovými vlasy. Nadechoval se, aby něco řekl, když tu ho vyrušil rozruch z chodby. Lord Voldemort se domáhal vstupu, a i když ho ještě nebylo vidět a odjakživa spíš syčel, než řval, celkem originálně a nade vší pochybnost se ohlásil jednou dobře mířenou Avadou, po které jeden ze strážných padl k zemi. To dalo Severusovi pár vteřin, aby vstal, shodil vlasy zpět do tváře a zaujal lehce nahrbený postoj.

Lucius trhl hlavou a podíval se směrem k obrovským dveřím od sálu, když zařinčela zbroj muže, který padl mrtev k zemi. Rychle vstal, nasazujíc svůj aristokratický chladný výraz, postoupil krok vpřed a posunul tak Severuse trošku víc za sebe.

“Jaká to vzácná návštěva,” pronesl, když se dveře naproti němu rozrazily a dovnitř nakráčel Temný pán. “Měl bych říci svému generálovi, aby vybíral schopnější muže,” naoko se chladně zamyslel nad smrtí stráže. “Co vás k nám přivádí?” nedal na sobě ani trošičku znát, že mu srdce divoce buší a má strach o svého Severuse, který se hrbí vedle něho.

“Přišel jsem pro Severuse Snapea. Vydej mi ho, vím, že ho ukrýváš,” zasyčel Pán zla a nevzhlednou nezajímavou postavu po králově boku prostě ignoroval. Lucius si toho všiml a to mu vnuklo nápad. Sice riskantní, ale věřil, že kdyby došlo k nejhoršímu, dokázal by Severuse ochránit. “Je přímo tady,” ustoupil krok stranou a odkryl tak černovlasého muže.

Voldemort přelétl pohledem slepené mastné vlasy, vyhublou postavu zabalenou ve starém plášti a znechuceně ohrnul ret. “Ten? Co bych dělal s takovým ošklivým a špinavým individuem?” Severus pochopil a přistoupil na Luciusovu hru.

“Tedy vzdáváte se mne?” zeptal se tlumeně.

“Radši se přidat na stranu dobra, než mít něco s tebou,” trval Voldemort na svém.

“Tak to se mi neskonale ulevilo, v tomto s vámi musím souhlasit,” odvětil Severus klidným hlasem, narovnal se a rukou si prohrábl vlasy, aby je odhodil z tváře, protože už ho dost rozčilovaly.

Luciusovi při Voldemortových slovech vítězně zablýsklo v očích. „Mýlíš se, vůbec není ošklivý,“ pronesl téměř něžným hlasem, tak něžným, jak jen si před jedním ze svých soků mohl dovolit a pohlédl na Severuse, načež se mu oči rozšířili překvapením.

„Ty…,“ zasyčel Temný pán, když zřel, že to individuum, o kterém byl přesvědčen, že není ten, koho hledá, je skutečně Snape. Ale něco bylo špatně, jinak. Na Severusově čele se zlatě leskla kérka. „Ty nejsi Severus Snape,“ pronesl Lord Voldemort chladně, nemohl připustit, aby ho tak podvedli, proto se rozhodl. „Severus Snape má na čele kérku dvou srpků, ne nějaké…“ ohrnul zlehka pohrdavě rty. „…růže.“

Lucius strnule hleděl na zlaté znamení na Severusově čele. Konečně se pohnul, rozepnul plášť a košili pod ním, shrnul je stranou a odhalil tetování na rameni. “Tak přece je to pravda,” zamumlal s pohledem stále upřeným do Severusovy tváře. “Sudičky mi kdysi předpověděly, že lásku a pravé štěstí naleznu jen s tím, kdo bude nosit stejné znamení, jako já.”

Severus hned neodpověděl, přemýšlel, jak je možné, že se jeho kérka změnila. Pak mu to ale došlo. “Kdysi jsem slyšel,” pronesl pomalu, “že ta kérka je odrazem mojí duše. Nepřikládal jsem tomu význam, ale teď rozumím,” zahleděl se na Luciuse, muže, jemuž patřila nejen jeho duše, ale i srdce a mysl.

Dříve nežli by kdokoli stačil nějak zareagovat na náhlou změnu situace, vřítil se dovnitř král Brumbál a v ruce cosi svíral. „Luciusi, drahý, nedáte si citronový bonbon?“ volal už ode dveří, mávajíc rukou, ve které očividně držel pytlík s bonbony. Zarazil se, když viděl tu sešlost. „Severusi,“ pronesl překvapeně. „Co tady děláš?“ byl skutečně překvapen, nejspíš ho začala stíhat lehčí senilita. Nakonec se však široce usmál a natáhl k němu při chůzi ruku se sáčkem. „Nedáš si taky?“ na to si uvědomil, že v místnosti stojí ještě jedna postava. „Tome!“ zavolal rozradostněně. „Ty si určitě dáš s námi.“

Všichni šokovaně zírali na starého pána a nezmohli se na slovo. První se vzpamatoval Lord Voldemort. “Podvedli jste mě,” zasyčel. “Nyní poznáte hněv Pána temnot…“ Namířil hůlku na mírně zmateného Brumbála, ale Severus byl tentokrát rychlejší. Vykřikl zaklínadlo a Temného pána zasáhl zlatý paprsek přímo doprostřed zad. “Teď na vlastní kůži ochutnáš magii, kterou jsi vydával za nejmocnější,” pronesl lehce výsměšným hlasem. To kouzlo totiž bylo jedním z kouzel lásky z knihy, kterou mu Voldemort kdysi přinesl darem.

Voldemort ochromen zásahem jen několikrát zamrkal, než dokázal zaostřit na muže před sebou. Na jeho rtech se objevil lehký úsměv, když muže poznal. Jeho srdcem se rozlilo teplo a začalo tlouct jediné jméno: „Albus Brumbál“

„Už jsem někdy někdo řekl, Albusi, že máš nádherné vousy?“ zeptal se zhrublým hlasem, který nejspíš považoval za svůdný.

“…Ale Tome…” zamumlal Brumbál s nesmělým úsměvem a tváře pod vousy mu zrůžověly, zatímco k němu váhavě natáhl ruku s pytlíkem bonbónů.

KONEC