Čtenářky se pochlapily a zde máme výsledky jejich bohulibé činnosti!
(Anketa je až úplně dole!)

Záhada

(Gleti)

 Ginny Weasleyová se toulala Bradavickými pozemky a smutnila. Necelý rok po válce byste zde už stěží nalezli stopy po osudové bitvě, ale ona, zvyklá na kouzelnické vymoženosti, se nad tím nepozastavovala. Utápěla se sebelítostí nad ztroskotáními svých lásek. Doufala, že aspoň vztah s Harrym bude jiný, ale i ten pomalu spěl ke konci. Roční odloučení je změnilo víc, než si oba připustili.

Pohroužená ve svou chandru zabloudila až za okraj Zapovězeného lesa. Dokud byla v dohledu Hagridovy chajdy, cítila se v bezpečí. Prochozené odpoledne jí však unavilo a jí se nechtělo vracet do rušné společenské místnosti.Na chvíli si odpočinula na palouku mezi jarními bylinami. Jenže jejich omamná vůně ji uspala.

Probudilo ji šimrání na nose. Podvědomě se poškrábala a ztuhla. Její knoflíkovitý pršáček nabobtnal. Vyskočila a … spadla. Šokovaně zírala na své neohrabané tlusté prsty, na krátké avšak objemné sloupovité nohy. Zděšeně se rozběhla k hradu, což se změněným těžištěm šlo namáhavě.

Sotva ji spatřili první studenti, s hrůzou a křikem před ní prchali. Nic nepomohlo, že na ně volala: „To jsem, já, Ginny!“ Naštěstí narazila na Lenku Láskorádovou. Ta si jinejprve nebojácně prohlížela a dlouze se jí zadívala do očí. Pak ji políbila a řekla, „ano, jsi Ginny.“ A najednou tu stála zrzavá Nebelvírka v celé své kráse.

Později toho dne se na palouček vrátila s Hermionou a profesorkou McGonagallovou, aby rozluštily záhadu její proměny. Trvalo několik dní, než objevily její příčinu. Odražené kouzlo během bitvy o Bradavice pozměnilo vlastnosti lesních bylin a ty způsobily Ginninu transformaci v příšeru.

Prožité dobrodružství přivodilo jednu zásadní změnu v jejím životě.  Lenčin polibek v ní rezonoval.  Přinutil ji uvědomit si, že vždy ráda pobývala v Havraspárčině společnosti. Časem zjistila, že právě v Lenčině náručí a posteli najde vše, po čem touží; něhu a porozumění. Vždyť jedině oči lásky odhalí vaší pravou tvář.

 

 

Láska?
(Neferet)

Proč mi nikdo nikdy neřekl jaké to je?
Vše je tak zmatené a nejasné.
Pocity jsou radostné, vzrušující a strhující, ale i bolestivé a ubíjející.
Vlastně ani nevím, co cítím. Je to láska? Nevím, ale chci na to přijít.
Musím.
Uvažuji. Přemýšlím. Zkoumám vlastní myšlenky a pocity.
Vzpomínám.
Srdce se rozeběhne šílenou rychlostí, až mám dojem, že vyskočí z hrudníku jen, aby se mohlo vydat na procházku, ve chvíli kdy vejde dovnitř.
Tváře se rozhoří jemnou červení, až cítím, jak z nich sálá téměř hmatatelné teplo. Dlaně se potí, nutíc mě si je otírat do džínsů. Ruce se zlehka třesou, ale zároveň jsem tak podivně klidná, když mu stojím tváří v tvář.
Mysl neexistuje, pro nic jiného, pro nikoho jiného. Je v ní jen on a myšlenky jaké by to bylo, kdyby vše bylo úplně jinak nebo tak, jak mé srdce touží.
Radost téměř nemístná, když se na mě usměje a pozdraví mě, když se mnou mluví, když se společně smějeme.
Bolest tak hmatatelná.
Nechci nic dělat. Nemohu myslet. Nevím, jak se dýchá, když vím, že je s někým jiným.
Strach z toho, že tohle jednou skončí a zmizí.
Je to skutečně láska?
Možná.
Snad.
Vím, že je… nebo ne?

 

 

 Rakovina jménem láska

(Syriana)

Bolest sžírá mne zevnitř jak rakovina, ta děvka.

Kdybych jen věděl jak, bolí mít rád, nikdy bych nemiloval, věřte.

Raději duši satanovi prodal bych a v hříchu si liboval.

Věčnou touhu, chtíč a poblouznění bych sliboval, jen lásku… to nikdy.

Jak rakovina rozlézá se láska tělem, od očí, která nám lžou,

přes uši jenž neslyší, až po srdce, které poblouzněně skotačí.

Jen mozek o pomoc volá a na poplach bije: „Jen se nezamiluj,  jen to ne!“

Je pozdě. Po lásce zbyla v nitru jen obnažená rána. Pálí, dusí, ničí.

Plicím se vzduch nedostává a oči jen černě vidí.

„Tak vidíš, zase jsi zůstal sám, ale máš mě“ plesá mozek „spolu tu couru zaženem!“

Přes srdce ostnatý drát a zámek na paklíč, už nikdy, zatvrdí se. Už nikdy bolest neucítí.

 

LÁSKA, BOŽE, TAK HOROUCÍ

(Eternity)

»Ach slečno! Jste tak krásná, nádherná, že nemám slov! «

»Ale pane, to vy říkáte jen tak! «

»Oh! To ne! Přísahám! Jste kouzelná, magická – největší zázrak, co jsem měa tu čest v životě spatřit! «

»Vy jistě jen žertujete, pane. A já jsem slušně vychovaná. «

•••

„Vale, chlape, kam ty na ty podniky chodíš? To toho nemáš dost z práce, blázne stará?“

„Ale A.! Co je? Pivo je snad dobrý, ne? Tak co si zase ztěžuješ? Chceš mi říct, že se neprolezeš dost zahulených, zavšivených putik? Že tě mrzí lepší podnik?“

„Co je na tomhle lepšího? Dražší možná, ale těch ujetejch serepetiček kolem a všichni číšníci se tvářej, že maj v zadku vraženej rampouch.“

„Odkdy jsi zrovna ty proti homosexuálům?“

„Ále, teplí mi nevaděj – láska jako láska – ale tihle zapšklí, pch.  A tohle je taky pajzl. Podle něj – kdybych tě neznal – řek bych, že jsi pěknej zvrhlík.“

„Hahaha! A když mě znáš?“

„Tak to říkám s čirým vědomím a svědomím jak padlý sníh: ty jseš zvrhlík! Protože aby maník naší profese dobrovolně lezl do takovýhle jámy lvový, kde to úplně odkapává ze stěn…“

•••

»Oh! Pane profesore, něco tak romantického…«

»Jistě, drahá! Pro vás nic není příliš – žádná oběť, žádná námaha. Deset takových, ba větších, dražších, bych dal za den strávený ve vaší společnosti! «

 

•••

„No tak, A.! Tomu se těžko vyhneš. Vždyť víš. Málo se dostanu třeba na daňový úřad, do márnice, nebo taky na určitá oddělení těžkého žaláře. Našla by se i další místa, ale nevím, že bych někde nebyl VŮBEC nikdy. Ty jo? A to pivo ti nechutná? Jestli ne, můžeme změnit značku, starej kámo.“

„Pivo ještě ujde. Ale jeden se tu slušně nenají. Samý jednohubky na talířích jak kolo od vozu s francouzkejma názvama, který tvrdě zacáluješ. Abych si dal čtyři, když mám hlad. Kuchař se prohlašuje za umělce, že pohodí kus sejra na ananas a to celý omotá proužkem zatuchlý ryby. Pak to hystericky počmárá čůrkem sójovky – a voilà! Delikatesa. Já bych ho prohlásil spíš za šílence. A toho, kdo to nejen dobrovolně konzumuje, ale ještě zaplatí, za tuplpovanýho magora! Kdyby mi radši přinesli kus masa.“

„Vím, že bys radši řízek, Amo-“

„Neříkej mi tak, Vale! Neříkej mi tak! Pro tebe i pro svět jsem prostě A. Jenom A.! A už vůbec mě nespojuj s řízkama. Už takhle si nás pletou s tím divným týpkem. A já ho těžko snáším. Krom toho, že je dost ujetej, kazí mi to kariéru. On v naší branži? To je zlej sen!“

•••

»Do tvých očí bych se vydržel dívat celé věky!  Má jediná, má nejdražší! «

»Miláčku, smíš mě políbit. «

»Drahá, má jediná! Ano! «

•••

„Dobře, dobře, A., kámo. Tak se uklidni. Lidi se už po nás otáčejí. Chtěli jsme přece inkognito, ne? Popít, pokecat… říkal jsem si, že pod svícnem je tma a v takovémto podniku nás nikdo hledat nebude.“

„No prosim! Až sem nás dovedly ty tvoje konspiračně paradoxní teorie! Tcc. A navíc mám pocit, že nás tamten chlápek snad pronásleduje. To není posledních patnáct let rok, kdy by neseděl ve stejným pajzlu, jako my, a nevalil nějaký krasotince do hlavy.“

„Hm. Spíš naopak.“

„Naopak co?“

„No nesleduje on nás, ale já jeho.“

•••

»Jsi jenom moje, lásko. «

»Ano, lásko. A ty jen můj. «

»Ano, lásko. Jen tvůj. Navždy. «

•••

„Proč? Vale, tobě hráblo, že jo? Práce ti vlezla na mozek… To musíš chladit, chlape! Rychle dopij to pivo a já objednám další. To musí být z přihřátí! Teda ne, chci říct z PŘEhřátí, teda… promiň, já… mě nevadí, že se ti líbí… sakra! Nechtěl jsem, chtěl jsem… Ty víš, že jsme byli vždycky kamarádi, teda JENOM kamarádi – a to furt trvá. A do řiti! Teda do řiti ne, kurva jsem chtěl…“

„Uklidni se, A. To není nic, co myslíš. Nic osobního. Teda nic TAKHLE osobního. On je spíš něco jako… exemplář. Prostě ho už chvíli pozoruju. Rok co rok je na můj den s jinou. Fascinuje mě, jak je ukecává. Každé slibuje věrnost za hrob, věší jí na nos, jak je jedinečná – a ony tomu věří. A on v tu chvíli možná taky. Je to u něj patologie. Prostě jak říkám, zajímavý exemplář. Každý si z práce přece chceme udělat tak trochu koníčka.“

•••

»Miláčku! «

»Kočičko! Nikdy nikdo nikoho ještě tak nemiloval, jako já tebe! «

»Ó ano, miláčku. Ano! Ano! Ano, ano, ano! Ano, ano. Ano. Ách! Anoooo…«

•••

„Co? Hm. Myslíš exemplář lháře, nebo blba? Žádnej soudnej chlap by si přece nechystal takovou past sám na sebe? Jestli mu ty holky uvěří a skočej na lep, tak až jim dojde, jak to je, sežerou ho zaživa. Neštěstí nechodí nikdy samo a zhrzené milenky se rády sdružujou.  Nešťastník. Myslím, že je to už teď mrtvej muž. A blb taky, když si představuje, že tohle je láska.“

„Ale on má jednu velkou lásku, které je věrný. A je to sám velký on sám.“

„No tak na narcisa má teda docela blbej ohoz i sestřih, nezdá se ti? A ty jeho křehotinky jsou taky na jedno brdo. Kterápak to princezna mu dala košem, že si hledá náhrady k jejímu obrazu?“

„Myslím, že to, co opravdu miluje, je představa, že on miluje VELKOU LÁSKOU. A kdo mu k tomu statuje, případně přilehne, už není až tak důležité. Ale pocit, že on miluje neskonale a navždy mu dělá moc dobře. Zvláštní případ krátkozrakosti, chlapec. Nevidí si na špičku nosu, natož aby skutečně dohlédl na svou milovanou. Je to tak trochu kudlanka nábožná naruby. Po milování sežere samičce srdíčko a pustí ji zpět do oběhu. Cítí se šlechetně, že ji nesežral celou. Ale nebohá samička na tom není moc dobře. A na tom tvém nápadu, že se nešťastnice eventuelně rády setkávají a organizují, je něco pravdivého a taky hrůzostrašného…“

„Vale, brácho, tys zase čet ty moderní bláboly, viď? Kašli na to! Až tě tvůj experiment omrzí – a jestli se ty holky fakt sešikujou – můžeme jim prozradit, kde donchuan bydlí. A pak se zase pobavím já. Jasně! A jako anarchie, V jako vendeta! Nikdo si nesmí myslet, že láska není vážná věc, že mu všechno projde! A na to se napijeme! Na zdraví!!! Pošli to tam!“

The end

OSOBY A OBSAZENÍ:

Okouzlující mladík nedbalé elegance; Naivní slečna toužící po náklonnosti; A., [Ej], Amor, bůh lásky, odloživší svůj luk a šípy v šatně; Val, sv. Valentin, an – jakož to správný svatý – je tak trochu puntíčkář a na svůj svátek má splněno, proto může chodívat s kolegou inkognito popít a pobavit se a také trochu zkontrolovat, jak se daří v jejich branži; číšníci a personál nejmenované exkluzivní romantické restaurace (rampouchy včetně :P )

 

Miniaplikace