Odvážlivkyně se opět vydaly do boje! Hlasujte, komentuje, chvalte!

Drabble od Syriany

Znovu, aspoň po tisící během několika desítek minut, které trvají neskutečně dlouho si stíním oči a snažím se mžourat do obzoru. Někde tady už to přece musí být! Všudypřítomné horko ze mne vysává poslední zbytky energie. Bořím se do dun z milionů drobných zrnek písku, které se nepříjemně zařezávají do záhybů kůže a řežou jako ostré nože. Vzduch v plicích spaluje s každým nádechem a plní sklípky žlutým svinstvem. Nový záchvat kašle mě složí na kolena, nemůžu popadnout dech, dusím se a milosrdná Smrtka stále nepřichází. Kdybych neměla hrdlo vyprahlé a rty rozpraskané a bolavé, zasmála bych se té ironii. Přinutím se pohnout koleny, dlaně mám plné drobného zlata a po čtyřech se jako písečná zmije snažím vydrápat na vrchol duny. Konečně! Postavím se na vratkých nohou a hlava se mi roztočí jako na kolotoči v Lunaparku. Lunapark. Tam jsme se poznali. Vzpomínky jedna za druhou přede mnou nabývají reálné tvary. Oči mi slzí z toho jak se snažím je všechny stihnout shlédnout.

„Do Sakkary zlato, na vykopávky, vždyť jsem ti to říkal včera.“

„Já vím, jen jsem na to zapomněla.“

„Konec týdne budu mít volnější, přijeď za mnou.“

„Přijedu.“

Bohové, ušetřete mě, abych ho mohla zabít. Ta obrovská žhnoucí koule mi praží přímo na zátylek, aspoň kousek stínu. Pro kousek chladivého temného stínu bych zaprodala duši ďáblu, kdyby o ni stál. Co bych dala za doušek studené jiskřící vody, není můj mozek ani schopný vymyslet. Písek. Všude kolem jen samý písek. Už nemůžu. Aspoň jednu jedinou kapičku potu, která by mi zchladila čelo, ale jakmile se objeví, slunce ji nemilosrdně vysaje. Christophe, ty parchante. Já naivní hloupá husička, bláznivě zamilovaná jsem neprohlédla tvou hru. Smrti, jestli mne sleduješ a dobře se bavíš, přísahám ti, že jestli mne necháš žít, dám ti jeho. Ale nic. Vůbec nic se neděje. Stále to stejné horko vysávající mě. Minuta za minutou se vleče. Pořád ještě neumírám. Ještě aspoň kousek. Pár metrů. Metr.

„Dobrý den, Christophe Aneweur, je tu ubytovaný, jsem jeho snoubenka.“

„Je mi líto slečno, nikdo takový v našem hotelu není.“

„To se určitě mýlíte, my se tu máme vzít.“

„Je mi to líto.“

Co je to? Mám už halucinace a vidím fatamorgánu? Ne, je to opravdové. Krok a ještě jeden. No tak, dělej Nym. Bohové to je smrad! Okamžitě se začnu nadavovat, instinktivně si zakryju pusu i nos a jdu ještě blíž. Dvě, ne, tři muži, už v několikadenním rozkladu. Ztuhlými neohebnými prsty se je snažím prohledat, prosím, aspoň kapičku vody. Nic. Frustrovaně neartikulovaně vykřiknu a pěstí bouchnu do mrtvoly, nechutně to zamlaská. Jsou to Chrisovi muži? Chrisi zabil jsi je? Musím pryč. Nemůžu tu zůstat. Sice jsem ještě neviděla žádné zvíře, ale dřív nebo později je stejně někdo přijde sežrat. Moment, co to je? Blištící odraz v sevřené pěsti.

Tohle kotě, to je náhrdelník Anachsenamon, vidíš ty korálky z lapis lazuli? Sluší ti to jako to muselo slušet faraonově ženě.

Je nádherný, našel jsi ho na vykopávkách?

Ne, ten jsem získal jinak.

Drobný modrý korálek mi leží v dlani. Ty parchante jsem ti v patách! Zabořím ruce do písku, abych se pomohla vstát, kdy mu prudká bolest sevře dlaň. Ne, ne teď, když jsem si jistá, že jsem na správné cestě. Chitinové černé lesklé tělo s klepety se vyhrabe z hromádky vedle mé paže. Já mám paži? Podívám se namáhavě po části těla, kterou necítím, a už neotočím hlavou zpět. Smrti, jsi nespravedlivá. Tělo se mi sesune vedle nafouklé mrtvoly muže. Já tu chcípnu, teď už to vím. Tělo mám jako v horečce, oči upřené do blankytného nebe. To je konec. Slyším jak mi srdce buší stále slaběji. Buch….. buch………… buch……………………..buch. A pak už nic. Jen ticho a hrudník, který se už nezvedne. Ty jeden kurevský parchante. Dostanu tě v příštím životě.

 

Živly

Drabble od Gleti

Výkřik mi zamrzl na rtech. Vyděšeně jsem zíral, jak se můj bratr během okamžiku vypařil.

Neschopen pohybu jsem nějakou dobu jen strnule stál. Odmítl jsem přijmout hrůznou konečnost posledního Watranova okamžiku. Proč, u mocného Svarožice, si nedal říct. Ale on měl vždy svou hlavu a nehleděl na následky.  Anebo zešílel?  Vždyť kdo to kdy viděl, aby se ohnivý muž zamiloval do víly.  Tohle ani jinak nemohlo skončit.

A jak to začalo? Byli jsme synové vládce všech ohnivců a ohniváků.  Dvojčata, na pohled stejní jak dva plamínky, ale ve skutečnosti byste mezi ohnivým lidem těžko hledali dvě rozdílnější povahy.  Watran byl ten, kdo šel do všeho po hlavě. Chtěl vše vyzkoušet, bez ohledu na bezpečí vlastní nebo cizí. A pokud někde vypukl požár, mohli jste dát ruku do ohně, že v tom měl prsty. Já si vždy uvědomoval důležitost naší moci, tvořivé a ničivé zároveň. Jenže zkrotit mého bratra bylo stejně nesnadné jako ovládnout plameny v suchém lese. Proto mu otec dál lénem Mokravské bažiny, tam snad moc škody nenapáchá, prohlásil tehdy.

Po dvou měsících však dorazily zprávy o jeho podivné proměně, dřívější bouřlivák se stal tichým a zádumčivým. Prý po paláci bloudil jak oheň bez jiskry.  Ve snaze přijít tomu na kloub, poslal mě otec na průzkum. Po týdenním vyzvídání pokoutné šuškandy jsem se dopátral pravdy. Watran, ohnivý muž, se zamiloval do víly, bludičky z bažin. Každý večer se vydal na projížďku, aby ji nejprve skryt mezi stromy pozoroval při tanci a později aby se k ní přidal. On s jeho porušováním pravidel! Docházela mu vůbec vážnost situace?!.

Veškerá má snaha přivést ho k rozumu byla marná. Nechtěl pochopit, že Ohnivý lid se NEMŮŽE spojit s Vodním. To už bych snadněji zapálil mokré dříví. Zbývala jediná možnost, promluvit si s bludičkou a doufat, že bude přístupnější racionálním argumentům. Bohužel, dorazil jsem právě v okamžiku, kdy se ti dva poprvé políbili, a naplnila se kletba našich dvou rodů. Žár ohnivého lidu pohltil chlad vodního a oba milence proměnil v páru.

Nikomu bych nepřál zažít, to co následovalo v dnech příštích. Křehké příměří mezi Ohnivci a Vílami bylo zmařeno. Můj otec dštil oheň a síru na jejich území. Oni nám nezůstali nic dlužni a zalévali naše končiny zhoubnými povodněmi. Už to vypadalo, že po nás zůstane než zničená pustina. A také by se tak stalo, kdyby nezasáhli páni Větru a Země, kteří přinutili znesvářené protivníky k opětovné dohodě.

Nastal zase klid, jen jméno mého bratra nesmí nikdo vyslovit.  Tedy aspoň tady v paláci a okolí, protože na Mokravské zemi si ho šeptají s posvátnou úctou. Na místě jeho prvního a posledního polibku vytryskl vzácný horký pramen.

Drabble na téma VYSOKÉ TEPLOTY, drama až horor

Vysoký tep z Lotty

Eternity

Přes plaňkové, křivé ploty
vidím přicházeti sloty.
Nebe znám jako své boty,
hle však nyní mrak jak snopy,
vichry vějí co dech Oty,
když zří soka, žalem opit.

Soka v lásce k lepé Lotty,
dech beroucí krásné Lotty,
tep vířící do mrákoty.
Socha aktu z terakoty.
Výbuch černé antihmoty,
nehynoucí touhy motiv.

Víno staré etikety,
k večeři kost od kotlety,
ač měl chutě na špagety.
Ota leští epolety,
cpe náboje do beretty,
skousnuv vzteky bledé rety.

„Do úst hlaveň dám muškety,
než by Lotty na zálety…
uchvácena snad klepety
soka a jeho magnety!
Zpustlý hejsek se žakety
ze sametu lem manžety!

Nechť má kosti rozemlety,
všechny potomky proklety!
Skončím život nízké skety
granáty i kulomety!“
Láduje prach do lafety,
Brousí čepele mačety.

Stínů dlouhé siluety,
kvartety i menuety
vtáhnou Otu v snové světy,
kde smí líbat rudé rety
plavovlásky i brunety
bez ostychu, bez osvěty.

Chloubu jedenácté roty
jitro vytrhne z dřímoty
neklidné, sivé jak šproty.
Rozhodne se nad pyloty:
černé pátky i soboty,
nebo konec všední psoty.

Posnídá jen omelety.
Drobek padá na parkety.
Myslí na životní mety:
mohl se chytit palety,
hráti tklivě na spinety…
Sevře v pěsti amulety.

Rosou táhnou se šlápoty…
Mlha visí nad příkopy…
Chladno a jiné trampoty
netuší překrásná Lotty,
rozčesávajíc si copy
zobe kafe a piškoty.

Hlt pálenky do foroty,
pozapínat cover coaty,
urovnat límce i klopy.
Na srdci medailon s foty.
Popíchnou ho zášti hroty:
„Nadělám z něj papiloty!“

Přátelé, veselé kopy,
(eso mezi filantropy,
kapacita na subtropy,
ten, co skládá horoskopy
a obchodník s mikroskopy)
sekundují mu z ochoty.

Padnou výstřely a hřmoty.
Ztichnou srdcí dvé tlukoty.
Mysl obestřou mrákoty,
vyhasnou mladé životy.
Ota padá do nicoty
bez polibku sladké Lotty.

Slzy věrné Bernadetty,
odkopnuté to subrety,
hvězdy zdejší operety
ovládající balety,
přemety a menuety.
Mdloby krouží piruety…

Otu nad všechny kadety,
knížata i baronety
ctila vášní katechety.
Plála požárem brikety
zažehlé plamenomety.
Však čas není na sonety…

Nevychází z toalety,
slzy kanou na bidety,
srdce jaté pod korzety
buší v žebra i skelety.
Citu zmítaj´ jí nálety.
Děva zralá na tablety.

Nepůjde již arborety,
nenavštíví kabarety
S Otou, ba ni kabinety.
Jen hřbitov či lazarety.
Černé závoje, barety
a smuteční propriety.

Nejspíš ráno nepřečká,
už teď blouzní v horečkách…
(= vysoké teploty 39,8°C)

 

 

 

Miniaplikace